Karel Čapek: Peníze

Každý bankovní krach se odehrává jakýmsi stále stejným způsobem: založí se nějaká zbytečná banka (pro nějakou veledůležitou veřejnou potřebu), několik lidí se neznámo jakým způsobem a jakou kvalifikací dostane nahoru, a pak už to jde jako čtyřspřežím: samé podniky, báječná iniciativa, filiálky, tuhle nová továrna, tamhle nová skvostná exploatace, zkrátka peníze si vyhrnou rukávy a ženou se do práce. Pak se provede přestavba bankovní budovy, schodiště se vyloží mramorem, dole nádherný portýr, nahoře lift, ředitelé mají svá auta a kočáry, a tomu se říká reprezentace. Pak nějaké divné pověsti, nezlomná důvěra správní rady, run vkladatelů, revize, několik sebevražd, bouřlivá valná hromada akcionářů a snad nějaké trestní řízení; tomu se říká bilance. Za několik let se to bude zase opakovat. Ale během těch několika let se založí ještě několik bank s hesly ještě lákavějšími, vyloží několik schodišť mramorem ještě lesklejším a několik bankovních velmožů si pojezdí v autech ještě lépe olakovaných. Tomu se totiž říká rozmach peněžnictví.

Tři sta tisíc na tantiémách dostal za rok takový ředitel pomenší banky. Nevím, jaké zázračné geniality je třeba k vedení všelijakých peněžních kšeftů, ale rozhodně je to genialita, která se nejlépe vyplácí. Za ty peníze byste mohli vydržovat deset univerzitních profesorů nebo třicet básníků; třicet malířů by malovalo, třicet hudebníků skládalo hudbu radosti i smutku po celý rok, kdyby se jim rozdělil příjem pana bankovního velmože. Je velmi málo továren, které by tolik nesly majiteli, jenž je vydupal ze země, jenž vyrábí, jenž vyváží a jenž konečně nese všechnu ztrátu; a nevím, je-li jediné dominium, které by tolik neslo svému feudálnímu držiteli. A přece továrna nebo dominium je osobní vlastnictví, kdežto banka není osobním majetkem pana bankovního velmože. Pan bankovní velmož nedisponuje svým kapitálem, neriskuje svůj majetek, neručí za ztráty; riskuje vaše peníze, disponuje vaší kapsou, ale vykáže-li ciferně náramné zisky, vydělá tolik jako žádný sebezdatnější člověk jiného oboru. Nerozumím hospodářským věcem; ale tyhle úžasné tantiémové prezenty bankovním machrům musejí nutně mít dvojí následek: předně horečku zakládat nové a nové banky a za druhé ještě divočejší horečku vykázat se co největšími, byť docela neskrupulózními, byť velmi povážlivými zisky. A pak to tady máte, a nemusí to být jenom v Brně.

Odpusťte, mám snad primitivní názory; myslel jsem vždycky, že peníze jsou jen článkem mezi prací a životní potřebou. Zdá se však, že peníze jsou tu proto, aby dělaly nové peníze; že si založily svůj vlastní život, svůj vlastní podnik, že se „udělaly pro sebe“. Peníze se vrhly na výrobu peněz, jsou tu pro množení peněz, vzniká horečný a obludný kruh; primitivní smysl peněz, prostřednictví mezi prací a potřebou, je najednou přerušen novým článkem: peníze slouží vydělávání. Bojím se říci, že je to něco nezdravého; patrně byste se mi vysmáli. Ale že se to děje v takovém rozsahu, že tolik lidí se ocitá v horečném kruhu peněz, to má v sobě něco děsivého. A za takový bankovní krach nejsou koneckonců odpovědni jen ti tři nebo čtyři machři nahoře; je tu spoluodpovědna celá ta spekulační nálada, ta honička po papírech, které „jdou nahoru“, ta náramná chuť svézti se na báječných nebo pochybných ziscích, jež dělají peníze. Střádal ustoupil drobnému spekulantovi; šetření našich otců uhnulo našemu vydělávání. Ale nakonec je to skoro vždy střádal, majitel hubené vkladní knížečky, dobrák, který je rád, že má v bezpečí svou kuličku, který si to nejhůř odnese. „Vklady buďte svaté!“, ano: neboť není-li na penězích hodno ohledu aspoň to, že patří někomu jinému, nenašli byste na nich jiného svatého docela nic.

Nuže, několik set lidí přišlo o své peníze, několik pánů ředitelů si bude hledat tantiémy v jiné báječně užitečné bance, ale jinak se nic nezmění. A přece takový případ, jako se stal nyní, by měl být mementem pro všechny nás: výstrahou osobní i sociální. Čím více lidí se bude drápat na burzovní a peněžnickou houpačku, tím prudčeji se bude kývat nahoru a dolů; a časem, snad brzo, snad náramně brzo to zase někde praskne, a zas se bude plakat pro „přílišnou důvěru“. Snad opravdu není lidem pomoci.

Lidové noviny 17. 12. 1922

Celou knihu Karla Čapka – Od člověka k člověku – najdete třeba zde.