Stínové bankovnictví, respektive šedé a černé banky, představují zejména pro své klienty, ale i tradiční banky, příležitost i hrozbu. Příležitostí je samotný potenciál a inovativní přístup oproti tradičnímu bankovnictví. Hrozbou však je – ve srovnáním s tradičním bankovnictvím – takřka nulová ochrana vkladů a klientů černých bank, stejně jako nekalosoutěžní povaha aktivit šedých a černých bank vůči bankám tradičním, ale i trestná činnost – přinejmenším neoprávněné podnikání – provozování černé banky.

RADEK VOJTEK, Ph.D., Praha^*

I. Úvodem

Z pohledu práva, a nejen práva, představuje vymezení fenoménu šedého či stínového bankovnictví (shadow banking) a jeho role na finančním trhu určité úskalí. Naproti tomu situace ohledně tzv. černých bank by se mohla zdát – alespoň na první pohled – poměrně jednodušší. Uchopení dané problematiky přitom ztěžuje její abstraktnost, respektive zatímní relativní nevymezenost, a to jak finančně-bankovní teorií a praxí, tak teorií a praxí právní. Zřejmě však není sporu, že právě jakýsi bankovní horizont událostí z povahy věci skýtá zajímavé otázky nejen ekonomické, ale i právní.

Předmětem této úvahy je proto problematika (ne)regulace finančního trhu ve vztahu k bankám podobným subjektům – tedy jakýchsi šedých bank (shadow banking), potažmo tzv. černých bank, respektive otázka porušování (obcházení) regulace z jejich strany. Cílem této úvahy je pak snaha napomoci identifikovat entity, které se – nyní zjednodušeně řečeno, jak uvidíme později – jako banky chovají, ale jako banky nejsou dohlíženy ani regulovány, potažmo přímo černé banky, kdy za pomyslný hraniční ukazatel – tenkou červenou linii – je považováno nedovolené přijímání (substitutů) vkladů (typicky skrze emitování dluhopisů či směnek).¹

Úvodem je naopak třeba zmínit, že předmětem této úvahy není vyčerpávající řešení otázek spojených se stínovým bankovnictvím ani bank šedých či černých. Tato úvaha nicméně aspiruje sloužit jako odrazový můstek pro další práce v této oblasti a jako pobídka či navázaní na hlubší odbornou diskusi, obzvláště ve vztahu ke stávající tuzemské praxi či snad až praktikám dluhopisového či podobného trhu.²

II. Ve stínu bank, nebo bankovního dohledu?

Pojem „stínové bankovnictví“ lze zřejmě datovat k roku 2007.³ Ačkoliv jde o poměrně přiléhavý popis, nepopisuje zbrusu nový institut, ale již léta „zavedenou“ bankovní praxi vytváření a provozování paralelních – stínových – struktur sloužících zpravidla pro odklizení rizikových aktiv (typicky špatných úvěrů) z účetní rozvahy dotčené banky, ale i mimo přímý dosah veřejnoprávního, zpravidla bankovního dohledu. Podle některých zdrojů lze o existenci stínového bankovnictví uvažovat přinejmenším od konce 19. století, a to poté, co Bank of England při záchraně směnečných makléřů zahájila program stabilizace soukromého směnečného trhu.⁴

V současnosti stínové banky, zpravidla bankami vytvořené a provozované stínové struktury – entity, slouží převážně bankám pro vyčištění jejich účetní rozvahy. Jak uvidíme níže, možná odvádějí špinavou práci.

Primárně jde o snížení nákladů na tvorbu opravných položek kvůli málo či špatně dobytným pohledávkám té které banky – bankou poskytnutým úvěrům klientům banky. Typicky má podobu „přebalení“ (sekuritizace) celé šarže nebonitních („špatných“) úvěrů do podoby „bonitních“ dluhopisů a tyto „balíčky“ dluhopisů jsou dále prodávány osobám třetím. Jak je známo, dluhopisy takto vzniklé v zásadě ex nihilo se staly jednou z hlavních příčin, respektive spouštěčem hypoteční krize ve Spojených státech amerických (subprime mortgage crisis) roku 2007, potažmo globální finanční krize let 2007 až 2009.

Hledáme-li příklad a vymezení role stínového bankovnictví via facti, pak v souvislosti s ikonickým pádem skupiny společností Lehman Brothers dne 15. 9. 2008 (všeobecně a mylně považovaným za počátek globální finanční krize let 2007 až 2009)⁵ lze odkázat na podezření, respektive na roli společnosti Hudson Castle Group. Hudson Castle Group totiž byla stínovou strukturou skupiny Lehman Brothers a zřejmě sehrála hlavní roli v miliardových úhybných účetních manévrech, které skupina Lehman Brothers prováděla před svým pádem, aby si vylepšila účetní rozvahu, a především tak odvrátila blížící se úpadek.⁶

V českých finančních vodách nelze v souvislosti se stínovým bankovnictvím nevzpomenout na Investiční a poštovní banku (dále pouze „IPB“) a „Projekt snížení portfolia klasifikovaných aktiv českých bank a jeho využití ve finančních a průmyslových institucích”, respektive známější tzv. kajmanské fondy (zřízené pro IPB). Mělo jít o „know-how“ vyvádění rizikových aktiv náročných na tvorbu opravných položek mimo IPB – bankovní účetní rozvahu.⁷

Dnes se pojem „stínové banky“ používá šířeji, nadto nikoliv nutně v negativní konotaci, a zahrnuje všechny finanční zprostředkovatele, kteří vykonávají činnost podobnou činnosti bank, ale kteří nepodléhají tak striktní právní úpravě jako banky.⁸ Pro ilustraci, například v Nizozemsku až 35 % nových hypotečních úvěrů poskytují penzijní fondy, pojišťovny a hypoteční fondy.⁹ Což ovšem také na druhou stranu znamená, že klientům stínových bank není právem poskytována a garantována stejná ochrana jako klientům bank klasických – především nejsou jejich „vklady“ garantovány systémem pojištění vkladů (k samotným „vkladům“ se dostaneme později, zatímco problematiku systému pojištění vkladů ponecháme stranou této úvahy).

Stejně tak nelze opomíjet zásadní rizika stínového bankovnictví pro finanční stabilitu v podobě tzv. stínového bankovního řetězce (shadow banking chain), kterým lze rozumět vzájemné (multipolární) propojení mezi fondy peněžního trhu (Money Market Mutual Funds, MMF) coby zdrojů krátkodobého financování (řízení likvidity) finančních institucí, obchodních společností, ale i vlád (veřejného sektoru) – spojovacího článku trhu mezi poptávajícími a nabízejícími krátkodobé peněžní prostředky a krátkodobé cenné papíry zajištěné aktivy (pohledávkami) (asset-backed commercial papers, ABCP) a bankami․ Stínový bankovní řetězec se stal nechvalně známým v červnu 2007 kvůli selhání (bezprostředně hrozícímu úpadku) německé IKB Deutsche Industriebank. Této německé bance se vymstila a do její rozvahy se doslova jako bumerang vrátila rozsáhlá mimorozvahová sekuritizace prováděná skrze účelově založenou – stínovou strukturu – conduit (special purpose vehicle, dále pouze „SPV“) – entitu pojmenovanou Rhinebridge, a to poté, co investoři tuto mimorozvahovou, stínovou strukturu odmítnuli dále financovat, respektive refinancovat, čímž se banka v podstatě „převážila“ směrem k úpadku.^10,11

Je tedy možno mít za to, že stínové banky se mohou pohybovat ve stínu bank stejně jako (nejen) bankovního (finančního) dohledu, jak uvidíme níže.

III. Banky stínové, nebo šedé?

Stínové bankovnictví si nadto zasluhuje bližší pozornosti i pro svou jakousi vrozenou či alespoň přisuzovanou příhodnost pro praní špinavých peněz, financování terorismu a daňové úniky nebo „jen“ podvodná „investiční“ pyramidová („letadla“) či Ponziho schémata.¹² Stejně tak nelze opomíjet rizika stínového bankovnictví coby „jen“ (dílčí) technické infrastruktury pro fungování jakéhokoliv černého trhu či organizovaného zločinu a v neposlední řadě i jeho imanentní netransparentnost a vhodnost pro tzv. regulatorní arbitráž.¹³ Což má v neposlední řadě také vliv na složitost a neuchopitelnost fenoménu stínového bankovnictví.

Pojmově skýtá stínové bankovnictví mnohá rizika také z toho důvodu, že jednotlivé dílčí operace či procesy stínového bankovnictví – samy o sobě či vytrženy z kontextu – i zcela nezávadné jsou či mohou být prováděny v rámci (zdánlivě) oddělených či rozvrstvených struktur (entit) v různých zemích podle různé právní úpravy, nicméně obvykle s jednotícím záměrem v rámci (organizované) skupiny.

Tzv. zelená kniha o stínovém bankovnictví Evropské komise z roku 2012¹⁴ jako na jedno z hlavních rizik stínového bankovnictví, vedle masivního a skrytého využívání pákového efektu zvyšujícího riziko pro stabilitu finančního sektoru (viz také shora) a v ruku v ruce jdoucí náchylnost k „bankovním“ runům – hromadným výběrům finančních prostředků klienty –, poukazuje na obcházení pravidel či finančního (bankovního) dohledu – regulatorní arbitráž.

Současně lze při poskytování a provozování stínového bankovnictví uvažovat o (prvoplánově) nekalosoutěžním jednáním motivovaném především snahou o snížení či eliminaci finančních, organizačních či časových nákladů spojených s dodržováním relevantní právní úpravy. Případně lze naopak uvažovat o snaze snížit či eliminovat dopady následků rizik spojených s nerespektováním relevantní právní úpravy hrozících především ze strany finančního (bankovního) dohledu.

Jinými slovy, zdá se, že pro některé účastníky finančního trhu se jeví jako méně nákladné a bezpečnější některé činnosti provozovat jaksi uklizené „do stínu“ mimo finanční (bankovní) či jiný dohled, nicméně stále příhodně k ruce dotčené bance – v rámci stínové struktury.

K nejen samotné regulatorní arbitráži – obcházení relevantní právní úpravy – dochází právě skrze rozptýlenou (disperzní) strukturu, již lze chápat coby soustavu navenek zdánlivě nezávislých entit či činností (procesů), které však ve svém souhrnu a výsledku představují právě stínové bankovnictví – sítě vzájemně propletených sítí entit a činností.¹⁵ Typicky lze uvažovat o oddělení nabízení, zprostředkování a umísťování – oddělené distribuční síti „produktů“ stínového bankovnictví vůči jeho (retailovým) klientům. Rozuměno coby distribuci provozovanou výlučně či převážně skrze (skrytě) spřízněné či ovládané sítě entit, a to entitami napojenými na další skupiny spolupracujících entit, které zajišťují navazující „zpracování“ takto získaných finančních prostředků zpravidla skrze jejich investování, ať v rámci (konsolidované) stínové struktury, tak i mimo strukturu. O takových disperzních soustavách (sítích entit) proto lze uvažovat spíše jako o šedých metastázujících strukturách – šedém bankovnictví – než jako o stínovém bankovnictví, byť rozdíl je či může být vnímán pouze v sémantické rovině. Podařilo-li se odlišit banky šedé od stínových, budeme se dále věnovat bankám stínovým.

IV. Jak (ne)poznat stínové bankovnictví

K vymezení fenoménu stínového bankovnictví (stínových bank) lze v zásadě přistupovat třemi způsoby, a to dle aktivit, entit a v neposlední řadě podle používaných nástrojů (instrumentů finančního trhu).¹⁶ Pro klasifikaci podle

–	aktivit lze mezi „obvyklé podezřelé“ zařadit především transformaci splatnosti, likvidity a úvěrovou – finanční toky mezi úvěrujícími a úvěrovanými, a to vyjma držitelů tzv. bankovní licence – („bílých“) bank v roli poskytovatelů, které však mohou být účastny stínového bankovnictví coby jejich klient, typicky jako příjemce úvěru nebo odběratel poskytovaných služeb či produktů;
–	entit lze mezi „obvyklé podezřelé“ zařadit (subjekty) odlišné od („bílých“) bank – především fondy peněžního trhu, nebankovní poskytovatele úvěrů a obchodníky s cennými papíry (vždy rozuměno tak, že se do té které aktivity nemusí nutně zapojovat vždy nebo vůči celému segmentu trhu atp.);
–	nástrojů (instrumentů finančního trhu) lze mezi typické nástroje zařadit repo obchody17, respektive ten který úvěrový nástroj, na jehož základě vznikají závazky dlužníka (splatné na viděnou) náročné (citlivé) na dostatečnou zásobu hotovosti (likviditu) pro vypořádání vůči věřitelům („vkladatelům“), z povahy věci u nich může hrozit tzv. run na „banku“.18

Aktuálním pohledem ekonomické obce je pod pojem „stínové bankovnictví“ možno, s určitým zjednodušením a poměrně neurčitě, podřadit instituce finanční povahy, které se chovají jako banky, ale jako banky nejsou dohlíženy (a regulovány).¹⁹

Rada pro finanční stabilitu (Financial Stability Board, dále pouze „FSB“) v roce 2010 definovala stínové bankovnictví jako „zprostředkování úvěrů zahrnující subjekty a činnosti (zcela nebo částečně) mimo běžný bankovní systém“. V roce 2018 se FSB nicméně od pojmenování „stínové bankovnictví“ pro jeho pejorativní konotace odvrátila a začala používat „minulostí nezatížený“ termín „nebankovní finanční zprostředkování“ (Non-Bank Financial Intermediation, NBFI).²⁰

Mezinárodní měnový fond (dále pouze „MMF“) k vymezení pojmu „stínové bankovnictví“ odkazuje na pravidla formálně logického usuzování – abdukci – popularizovanou v podobě tzv. kachního testu (duck test). Podle abdukce MMF totiž „pokud něco vypadá jako kachna, kváká jako kachna a chová se jako kachna, tak je to kachna. A co se týká institucí, které vypadají jako banka a jako banka fungují? Často to není banka – je to shadow bank – stínová banka.“^21, 22

Nad výše uvedená vymezení podle aktivit, entit a nástrojů pojmu „stínové bankovnictví“ lze vycházet i ze snahy o jeho kvantitativní uchopení. Například Evropská rada pro systémová rizika (European Systemic Risc Board, dále pouze „ESRB“) při Evropské centrální bance (dále pouze „ECB“) se snaží pojem „stínové bankovnictví“ vymezit jako „součet aktiv investičních fondů, fondů peněžního trhu a dalších finančních zprostředkovatelů, jako jsou korporace zabývající se leasingem, faktoringem (…).“²³

Ve šlépějích ESRB při kvantitativním vymezení pojmu „stínové bankovnictví“ coby systému, který se za poslední dvě desetiletí stal důležitým zdrojem financování reálné ekonomiky, se pokouší jít i Česká národní banka (dále pouze „ČNB“), podle které „(v) roce 2018 činila jeho celková aktiva v zemích Evropské unie téměř 41,9 bilionů eur a v zemích eurozóny 34,5 bilionů eur, což představuje více než 40 % aktiv finančního sektoru jako celku (…). Celková aktiva stínového bankovnictví se mezi lety 2000 a 2008 více než zdvojnásobila a podobný růst lze pozorovat v letech 2009–2018 (…).“^24, 25

Současně se ČNB pokouší i o konkretizované vymezení podle entit, podle kterého by mělo jít o „finanční zprostředkovatele, kteří provádějí transformaci splatnosti, úvěrů a likvidity bez přístupu k likviditě centrální banky nebo zárukám veřejného sektoru“.²⁶

Jak bylo uvedeno, pro právní vymezení stínového bankovnictví – té které stínové banky – je nutno vycházet především z toho, že de lege lata pozitivně právní definice stínového bankovnictví [stínové banky jako takové (v rámci unijního či tuzemského práva)] neexistuje. Nicméně jak uvidíme později, stejná komplikace – absence pozitivně právního legislativního vymezení ve vztahu k bankovnictví – se týká kupříkladu i klíčového pojmu „veřejnost“.

Na unijní právní úrovni lze ohledně právního vymezení stínového bankovnictví přinejmenším vycházet z toho, že panuje jakýsi konsensus na tom, že stínovým bankovnictvím se v intencích vymezení FSB obecně rozumí systém zprostředkování úvěrů, který zahrnuje subjekty a činnosti mimo standardní bankovní systém. A to alespoň počínaje již uváděnou tzv. zelenou knihou o stínovém bankovnictví Evropské komise z roku 2012. Dále panuje určitá míra shody na tom, že stínové bankovnictví se opírá o dva vzájemně provázané pilíře:

1) entity – „subjekty“, které se věnují zejména takovým činnostem, jako je shromažďování finančních prostředků, jež mají vlastnosti vkladů, transformace splatnosti a/nebo likvidity, převody úvěrového rizika, či využívají přímého nebo nepřímého pákového efektu; a současně

2) aktivity (procesy) – „činnosti“, jež představují potenciální důležitý zdroj financování finančních subjektů a mezi něž patří sekuritizace, půjčování cenných papírů a repo obchody.²⁷

V této souvislosti nicméně současně bývá odkazováno na to, že s ohledem na rozmanitost entit, aktivit a nástrojů, kterými se stínové bankovnictví vyznačuje, nelze při vymezení vycházet z Aristotelova per genus et differentiam – určující je nadřazený (rodový) pojem, respektive specifický druhový rozdíl.²⁸

Je-li přitom z pohledu právní či ekonomické teorie a praxe složité či zdánlivě nemožné rozlišovat mezi bankou stínovou a šedou, pak totéž nelze říci v případě bank černých. V této souvislosti si nelze nevzpomenout na tuzemské kdysi aktuální dilema rozlišení špinavých a čistých peněz, neboť to na nich není (údajně) poznat.²⁹

V. Jak (ne)poznat černou banku

V případě černé banky lze za středobod odlišení (vymezení) považovat inkriminovanou činnost – nelegální přijímání vkladů od veřejnosti, čímž se liší od bank stínových či šedých.³⁰ Banky stínové či šedé vklady od veřejnosti nepřijímají, respektive přijímat nesmí. Pokud stínová či šedá banka začne přijímat vklady od veřejnosti, stane se bankou černou; pro tento okamžik ponechme stranou tzv. černé fondy finančního trhu³¹ – pokoutné fondy³² kolektivního investování ve smyslu zvláštní právní úpravy (§ 98 ZISIF³³). Přijímání vkladů od veřejnosti by totiž mělo být zásadně a výhradně činností entit k tomu výslovně oprávněných, nadaných zvláštní veřejnoprávní výsadou – oprávněním (licencí) – regálem svého druhu, což je patrné jak z tuzemské, tak unijní právní úpravy, respektive jak z pojetí formálního, tak materiálního.

VI. Banka – formální pojetí?

Nejprve k pojetí formálnímu dle domácí právní úpravy. V tuzemsku je banka formálně-právně vymezena jako právnická osoba – akciová společnost, eventuálně evropská (akciová) společnost (Societas Europaea, SE) ve smyslu čl. 10 nařízení o statutu evropské společnosti³⁴, kumulativně naplňující znaky nutné (sine qua non):

–	přijímá vklady od veřejnosti – „vkladem“ se dle národní úpravy rozumí svěřené peněžní prostředky, které představují závazek vůči vkladateli na jejich výplatu [§ 1 odst. 2 písm. a) BankZ35];
–	poskytuje (nejen veřejnosti, ale třeba i jiným bankám) úvěry – „úvěrem“ se dle národní úpravy rozumí v jakékoliv formě dočasně poskytnuté peněžní prostředky [§ 1 odst. 2 písm. b) BankZ]; a
–	k přijímání vkladů od veřejnosti a poskytování úvěrů disponuje tzv. bankovní licencí (§ 1 odst. 1 ve spojení s § 4 BankZ).

Tuzemské vymezení banky je tedy pojetím formálním a v zásadě stojí a padá s tzv. bankovní licencí. Tím se však liší od materiálního pojetí vymezení banky například německého, francouzského či britského;³⁶ část tuzemské praxe nicméně dovozuje vymezení pojmu „banka“ jako kategorii implicitní, nikoliv definovanou.³⁷

VII. Úvěrová instituce – materiální pojetí?

Unijní pojetí se pojmově – přinejmenším s ohledem na princip přednosti unijního práva před vnitrostátním³⁸ – opírá o výchozí pojem „úvěrová instituce“ dle čl. 4 odst. 1 bodu 1 nařízení (EU) č. 575/2013 (Capital Requirements Regulation, dále pouze „CRR“).³⁹ Podle čl. 4 odst. 1 bodu 1 CRR je úvěrová instituce „podnik, jehož činnost spočívá v přijímání vkladů nebo jiných splatných peněžních prostředků od veřejnosti a poskytování úvěrů na vlastní účet“. Vymezení úvěrové instituce se nicméně čl. 4 odst. 1 bodu 1 CRRnevyčerpává. Je totiž zjevné, že sama o sobě je definice úvěrové instituce tautologická (tzv. definice kruhem) – úvěrový podnik je podnik, který přijímá vklady (atp.) od veřejnosti a současně poskytuje úvěry; jednotlivým dílčím aspektům – primárně pojmu „osoba a podnik“, „podnikatelská činnost“, „vklad nebo jiný splatný prostředek“, „poskytování úvěrů“ a v neposlední řadě pojmu „veřejnost“ – se budeme věnovat níže.

Pro uchopení pojmu „úvěrová instituce“ je totiž zapotřebí vycházet i ze znění čl. 9 odst. 1 a 2 směrnice 2013/36/EU (Capital Requirements Directives, dále pouze „CRD IV“),⁴⁰ respektive ze zákazu přijímání vkladů od veřejnosti, neboť členský stát musí zakázat – tudíž i zabránit coby tzv. pozitivní závazek státu (status positivus)⁴¹ – osobám nebo podnikům, které nejsou úvěrovými institucemi, vykonávat podnikatelskou činnost spočívající v přijímání vkladů nebo jiných splatných prostředků od veřejnosti („zákaz přijímání vkladů od veřejnosti“).

Zákaz přijímání vkladů od veřejnosti přitom není absolutní, neboť jej prolamuje čl. 9 odst. 2 CRD IV, jelikož přijímání vkladů od veřejnosti je za určitých okolností dovoleno členským státům, orgánům regionální či místní samosprávy členského státu, veřejným mezinárodním subjektům, jichž jsou jeden či více členských států členy, nebo v případech výslovně stanovených vnitrostátním právem nebo unijním právem, a to ovšem za podmínky, že takové činnosti podléhají předpisům a kontrolním opatřením určeným k ochraně vkladatelů a investorů.

Současně podle čl. 8 odst. 1 CRD IV platí, že úvěrové instituce musí před zahájením své činnosti získat povolení členského státu podle jeho vnitrostátní právní úpravy. Zde je zapotřebí zdůraznit, že potřeba získání licence představuje požadavek CRD IV; přímo aplikovatelné nařízení CRR úvěrovou instituci definuje i bez licence. Jinak řečeno, nepodání žádosti a nezískání licence podle CRD IV nic nemění na tom, že podle CRRjde dle činnosti – materiálně – o úvěrovou instituci.

Ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 1 CRR ve spojení s čl. 9 odst. 1 a 2 a čl. 8 odst. 1 CRD IV lze pojem „úvěrová instituce“ chápat v jeho úplnosti coby „podnik, jehož podnikatelská činnost spočívá v přijímání vkladů nebo jiných splatných peněžních prostředků od veřejnosti a poskytování úvěrů na vlastní účet“ (čl. 4 odst. 1 bodu 1 CRR), přičemž „všem ostatním musí členský stát takovou podnikatelskou činnost zakázat, potažmo jim v ní bránit“ (čl. 9 odst. 1 CRD IV); je přitom zapotřebí zdůraznit kumulativnost znaků přijímání vkladů od veřejnosti a poskytování úvěrů (poskytování úvěrů se věnujeme níže). Zde lze podpůrně odkázat na anglické znění čl. 9 CRD IV, jehož transpozici má odpovídat § 2 odst. 1 BankZ:⁴² „bránit členský stát nemusí jen vybraným subjektům (entitám), případně je-li tak výslovně dovoleno jeho vlastním či unijním právem, nicméně vždy musí jít o činnosti pod ochranou institutu ochrany vkladů a vkladatelů ve smyslu čl. 9 odst. 2 CRD IV, respektive zvláštní právní úpravy – ve smyslu směrnice o pojištění vkladů (Deposit Guarantee Schemes Directive, dále pouze „DGSD“):^43,44 „v neposlední řadě také musí před zahájením činnosti získat povolení od státu, na jehož území sídlí“ (čl. 8 odst. 1 CRD IV) – zde viz shora výhradu režimu i obsahu materiálního vymezení úvěrové instituce podle CRR.

Současně je zjevné, že ve smyslu směrnice 2006/48/ES⁴⁵ („předchůdce“ CRD IV) se chápání a výklad pojmu „úvěrová instituce“ odvíjelo nikoliv od povahy subjektu, ale od prováděné činnosti.^46,47

Zde je vhodné připomenout nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 4072/17, k nesprávnému hodnocení podmínek pro nařízení předběžného opatření (společnost Uber B. V.), stejně jako rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále pouze „SDEU“) ve věci Asociación Profesional Elite Taxi v. Uber Systems Spain SL, C-434/15, ale i ve věci Uber France SAS, C-320/16, ohledně priority hledisek materiálních před formálními.

Uvažujeme-li dále nad vývojem definice a obsahem pojmu „úvěrová instituce“, pak je odkazováno na to, že„(n)a tomto poli je zapotřebí jednotného přístupu, má-li se zabránit porušení hospodářské soutěže, ke kterému by došlo, pokud by podniky, jež jsou svou podstatou podobné a vykonávají stejnou obchodní činnost anebo alespoň velmi podobnou obchodní činnost, podléhaly správnímu dohledu v jedné zemi, ale byly z něj vyňaty v jiné zemi.“⁴⁸

VIII. Je banka úvěrová instituce?

Intra unijní potřeba jednotného přístupu – zajištění a uplatňování rovnocenných konkurenčních podmínek tak, aby pro všechny podniky (soutěžitele) na unijním vnitřním trhu platily co nejjednotnější podmínky týkající se účasti na a pravidel hospodářské soutěže (level playing field) –⁴⁹ se manifestuje mj. tím, že banka podle tuzemské právní úpravy pojmově naplňuje definici úvěrové instituce podle unijní právní úpravy, viz shora, a to i s odkazem na transpoziční povahu § 1 odst. 1 BankZ.⁵⁰ Důvodem je nepochybně také snaha o zajištění právní jistoty, stejně jako snaha o naplnění eminentní potřeby ochrany vkladatelů a vkladů, ale i stability finančního systému jako takového.

Podpůrně lze odkázat také na čl. 19 CRD IV ohledně chráněného (privilegovaného) označení, neboť „(ú)věrové instituce mohou při výkonu své činnosti bez ohledu na předpisy hostitelského členského státu o používání slov ‚banka‘, ‚spořitelna‘ nebo jiných obdobných označení užívat na celém území Unie týž název, jaký užívají v členském státě, kde mají své skutečné sídlo. Při nebezpečí záměny může hostitelský členský stát z důvodu ujasnění požadovat, aby byl název doplněn vysvětlujícím dodatkem.“

Banka tedy je úvěrovou institucí, a naopak úvěrovou institucí je mj. banka, nicméně tento – v zasadě jednoduchý závěr – činí či může činit tuzemské právní (justiční) praxi potíže, jak uvidíme k závěru této úvahy. Pro úplnost lze na okraj poznamenat, že tuzemská právní úprava zná i jiný širší pojem, než je pojem úvěrová instituce, a to „peněžní ústav“ jednak coby legislativní zkratku, která v sobě rovněž zahrnuje pojem „banka“ stejně jako pojmy jiné, například „spořitelní a úvěrní družstvo“, „instituce elektronických peněz“, „platební instituce“ nebo „poskytovatel platebních služeb malého rozsahu“ (§ 260 odst. 2 OSŘ⁵¹), jednak coby nedefinovaný pojem například ve smyslu § 47a odst. 1 TrŘ⁵².⁵³

IX. K autonomnímu výkladu unijního práva ve vztahu k úvěrové instituci – nástin

Jak již bylo předestřeno, pro definici úvěrové instituce, potažmo aplikaci zákazu přijímaní vkladů od veřejnosti, jsou klíčové pojmy „osoba a podnik“, „podnikatelská činnost“, „vklad nebo jiný splatný prostředek“ a v neposlední řadě „veřejnost“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 1 CRR ve spojení s čl. 9 odst. 1 a 2 CRD IV, tedy pojmy práva unijního.

Zřejmě není (odborného) sporu, že princip autonomního výkladu unijního práva⁵⁴ v sobě obnáší povinnost vykládat pojmy obsažené v té které unijní právní normě nezávisle na vnitrostátním – národním – právu toho kterého členského státu, a to i s vyloučením analogie postavené na právu vnitrostátním. V tomto směru je proto nutno respektovat potřebu autonomního výkladu dotčených pojmů.⁵⁵

1. K pojmu „podnik“ (a „osoba“)

Pro vymezení pojmu „podnik“ je možno vycházet z toho, že pod tento pojem lze zahrnout jak fyzickou, tak právnickou osobu, která bez ohledu na své právní postavení či způsob financování vykonává obchodní či hospodářskou činnost.⁵⁶ Pojem „podnik“ je však nutno chápat – právě v souladu s principem autonomního výkladu unijního práva – ve smyslu soutěžitele,⁵⁷ tedy nikoliv pohledem tuzemského práva coby věc hromadnou, potažmo soubor věcí movitých či nemovitých, stejně jako osobních a nehmotných složek podnikání atp.

2. K pojmu „podnikatelská činnost“ spočívající v přijímání vkladů nebo jiných splatných peněžních prostředků od veřejnosti a poskytování úvěrů na vlastní účet

Lze vycházet z toho, základní činnost (core business) úvěrových institucí představuje „(…) přijímání vkladů od veřejnosti a poskytování úvěrů (…).“⁵⁸ Je zjevné, že musí jít o kumulativní naplnění obou aspektů činnosti, jeden bez druhého neobstojí;⁵⁹ nadto rozuměno tak, že musí jít o činnost na vlastní účet (samotné vklady, veřejnost i úvěry budeme řešit později). Je-li přitom pojem „podnik“ nutno chápat ve smyslu soutěžitel – entita vykonávající ekonomickou aktivitu, a to zcela bez ohledu na její právní status –, pak by chápání pojmu „podnikatelská činnost“ mělo respektovat také to, zda a že by mělo jít o činnost soutěžní povahy vůči jiným soutěžitelům na relevantním trhu, a to i s ohledem na takřka všeprostupující, snad až niterný vztah unijního práva k ochraně hospodářské soutěže.

Předpokládejme, že „relevantním trhem“ se rozumí „prostorový a časový souběh nabídky a poptávky po takovém zboží, službách a výkonech, které jsou z hlediska uspokojování určitých potřeb uživatelů těchto výrobků, služeb a výkonů shodné nebo vzájemně zastupitelné“.^60,61 Lze přitom mít za to, že jinými soutěžiteli pak jsou účastníci takového relevantního trhu.

Může být otázkou, zda jednorázová emise dluhopisů či směnek – rozuměno na první pohled i záměr čistě krátkodobá účast na trhu (takříkajíc hit-and-run), nicméně takového objemu, že v reálu je ji schopen trh absorbovat pouze po dlouhodobém nabízení – emitenta na relevantním trhu je, či není soutěžní povahy vůči přijímání vkladů od veřejnosti bankami.

Návazně je otázkou, zda kupříkladu osoby s disponibilními finančními prostředky budou či nebudou poměřovat a reflektovat tu kterou aktuální nabídku emisí dluhopisů či směnek s aktuální nabídkou bankami úročených vkladů, typicky tím, že disponibilní peněžní prostředky nevloží do banky, ale do rukou emitenta dluhopisů či směnek (a naopak).⁶² Jinak řečeno, je otázkou, zda je i nikoliv soustavné vydávání dluhopisů či směnek vůči bankovnímu vkladu tím, čím je či může být nápoj Pepsi Cola vůči nápoji Coca-Cola.⁶³ Pakliže dospějeme ke kladnému závěru, že i jednorázová (nahodilá) nabídka dluhopisů či směnek je soutěžní povahy vůči úročeným vkladům bankovním, pak tím více je zřejmě soutěžní povahy nabídka trvalá či soustavná.

V neposlední řadě platí – uvažujeme-li ve vztahu k podnikatelské činnosti o tvorbě zisku „limitovaně“ ve smyslu, je-li tvořen zisk, jde o podnikatelskou činnost (a naopak není-li zisk, nejde o podnikání) –, že je zapotřebí vycházet z toho, že ani u bank/úvěrových institucí „(p)řijímání vkladů per se není činnost, která by vytvářela podnikateli zisk, a teprve ve spojení s použitím vkladů k úvěrování nebo jiným obchodům představuje ucelený podnikatelský záměr, který by měl být uskutečňován zejména bankami, popřípadě jinými zákonem stanovenými osobami.“⁶⁴

Jinak řečeno, typicky na úrovni dceřiné společnosti (SPV) coby emitenta dluhopisů či směnek – při přijímání vkladů od veřejnosti pro mateřskou společnost, respektive jiné členy skupiny – zisk nutně být dosažen nemusí, ač jde bezesporu o podnikání – dosažení zisku tedy není nutnou podmínkou podnikání, jen zisk je (měl by být) dosahován na úrovni mateřské společnosti či někde jinde v rámci skupiny.⁶⁵

Nadto, pakliže je i u bank zisk zpravidla realizován až v souvislosti s poskytováním úvěrů, potažmo činností dalších či jiných, tím více je nutno – nikoliv však nutně realisticky – očekávat zisk až na úrovni skupiny společností, respektive při financování – úvěrování potřeb osob odlišných od emitenta.

3. K pojmu „vklad“ („jiný splatný prostředek“)

Hledáme-li vymezení pojmu „vklad“ („jiného splatného prostředku“ – other repayable funds), tak tento je podle SDEU – s výslovným odkazem na potřebu ochrany spotřebitelů,⁶⁶ ale i s explicitním cílem ochrany vkladů (nejen spotřebitelů)⁶⁷ – zapotřebí vykládat široce. Pojem „vklad“ („jiný splatný prostředek“) se podle SDEU vztahuje nejen na finanční nástroje, které typicky vykazují (je jim vlastní) znak splatnosti, ale i na nástroje, které sice znak splatnosti nevykazují, ale jsou předmětem smluvního závazku splatit (vrátit) poskytnuté peněžní prostředky.⁶⁸

Lze souhlasit s tím, že přijímání vkladů⁶⁹ (rozuměno v širším smyslu) může představovat veškeré přijímání peněžních prostředků, pakliže zahrnuje splacení (vracení) přijatých peněžních prostředků. Je zcela bez významu, zda povinnost vrátit přijaté peněžní prostředky (splatit dluh) existuje již v okamžiku přijetí peněžních prostředků (a tvoří ‚esenciální‘ prvek dané transakce),⁷⁰ nebo zda tato povinnost vzniká až v důsledku vzniku smluvního nároku.⁷¹

SDEU i generální advokát se přitom shodli na tom, že užší výklad by zpochybňoval cíl ochrany vkladatelů před škodami vznikajícími v důsledku té které finanční transakce.⁷²

4. K pojmu „veřejnost“

Pro výklad pojmu „veřejnost“ lze mít – s odkazem na setrvalou judikaturu SDEU a navazující rozhodnutí Ústavního soudu citované níže – za to, že jde o neurčitý počet potenciálních vkladatelů: „Výklad, který (…) dovozuje stěžovatel, totiž, že se ‚veřejností‘ rozumí toliko ‚dosti vysoký počet osob‘, je nesprávný. SDEU k pojmu ‚veřejnosti‘ sdělil s odkazem na svoji předchozí judikaturu tolik, že jde o neurčitý počet potenciálních televizních diváků (rozsudky ze dne 2. 6. 2005, Mediakabel, C-89/04, Sb. rozh. s. I-4891, bod 30, a ze dne 14. 7. 2005, Lagardere Active Broadcast, C-192/04, Sb. rozh. s. I-7199, bod 31). Celý kontext rozhodnutí SDEU pak zněl (…) ‚(…) je třeba zvolit globální přístup vyžadující zohlednit jednak nejen klienty obývající pokoje hotelového zařízení, kteří jsou jako jediní výslovně uvedeni v předběžných otázkách, ale rovněž klienty, kteří jsou přítomni ve všech ostatních prostorách uvedeného zařízení a mají ve svém dosahu v nich umístěný televizní přijímač. Krom toho je třeba zohlednit okolnost, že se obyčejně klienti v takovém zařízení rychle střídají. Obecně se jedná o dosti vysoký počet osob, takže tyto musí být považovány s ohledem na hlavní cíl směrnice 2001/29, tak jak byl připomenut v bodě 36 rozsudku v projednávané věci, za veřejnost.‘ I kdyby Ústavní soud připustil úvahy stran ‚počtu osob, jež již tvoří veřejnost‘, pak je zřejmé, že v provozovně stěžovatele se zákazníci střídají rychleji než v ubytovacím zařízení (hotelu). A považoval-li též z tohoto hlediska SDEU hotelové hosty za veřejnost, pak je nutné ke stejnému závěru dojít i v případě zákazníků v prodejně stěžovatele (arg. a minori ad maius – od menšího k většímu).“^73,74

Zde je nutno upozornit na to, že na národní úrovni (vyjma shora uvedeného) není nijak pojem „veřejnost“ ve vztahu k přijímání vkladů definován, přičemž jeho vymezení ad hoc by mělo respektovat také dané skutkové a právní okolnosti.⁷⁵ Současně je zapotřebí upozornit, že naopak tradovaný výklad obsahu pojmu „veřejnost“⁷⁶ ve vztahu k přijímání vkladů není de lege artis aplikovatelný primárně a přinejmenším s ohledem na relevantní judikaturu, viz shora, potažmo autonomní povahu výkladu unijního práva, respektive skutečnost, že pojmy unijního práva je nutno vykládat z roviny unijního práva a následně promítat do národní, české úrovně, nikoliv naopak.⁷⁷

Ostatně i § 1 odst. 1 BankZ hovoří o tom, že BankZ zapracovává příslušné předpisy Evropské unie⁷⁸a zároveň navazuje na CRR – přímo použitelný předpis Evropské unie. Na straně druhé je však zjevné, že nejméně povinnost autonomního výkladu unijního práva ohledně obsahu pojmu „veřejnost“ ve vztahu k úvěrovým institucím (bankám) není v tomto směru bez dalšího respektována.⁷⁹

Stvrzením jakéhosi svérázu národního pojetí autonomního výkladu pojmů unijního práva právě ve vztahu k řešené problematice, stejně jako přístupu k respektování principu aplikační přednosti unijního práva před národním právem,⁸⁰ ale třeba i přístupu k povinnosti orgánu moci veřejné postupovat výlučně secundum et intra legem podle čl. 2 odst. 3 Úst⁸¹, respektive čl. 2 odst. 2 LPS⁸², pak může být přinejmenším jedno rozhodnutí Nejvyššího soudu ohledně posouzení naplnění zákonných znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného podnikání – provozování černé banky.⁸³

Nejvyšší soud měl v tomto rozhodnutí v zásadě za to, že „za základní kritéria pro vymezení pojmu ‚veřejnost‘ ve smyslu § 2 odst. 1 BankZ pro účely posouzení naplnění zákonných znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 TrZ⁸⁴ lze považovat stanovení okruhu oslovených osob, jenž nesmí být velmi malý, nepřesahující cca 10 osob, a zároveň mezi navrhovatelem (tím, kdo nabízí) a osloveným subjektem musí chybět jasná vazba, odůvodňující nadstandardní důvěru mezi oběma subjekty, přičemž toto tzv. materiální kritérium vazby je podstatnější než vymezení konkrétním počtem oslovených. (…) Přitom tato respektovaná výkladová pravidla hovoří o počtu 150 oslovených osob jako o množství, které lze již zahrnout pod pojem veřejnosti. Samozřejmě je vždy nutné vycházet z konkrétních okolností posuzovaného případu.“⁸⁵

Je-li možno odhlédnout především od otázek ohledně nerespektování výhrady zákona,⁸⁶ podle Nevyššího soudu tedy lze hovořit o dvojím pohledu na veřejnost, a to kvantitativním a kvalitativním. K samotnému rozhodnutí Nejvyššího soudu se ještě vrátíme, nicméně prozatím ke kvantitativnímu „vymezení“ veřejnosti na základě „dobrozdání“ ČNB (srov. a contrario Pl. ÚS 31/03, ale i princip iudex peritus peritorum – například III. ÚS 647/15, bod 40) připomínáme plenární nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 98/20, ve kterém dospěl k závěru (ve shodě s nálezem Pl. ÚS 13/12), že ani „vláda nemůže svým nařízením stanovit, jaké je množství větší než malé, neboť vymezení, které jednání je trestným činem, je totiž podle čl. 39 LPS svěřeno pouze zákonu, k jehož vydání je kompetentní pouze Parlament České republiky. Považoval-li zákonodárce za podstatné přesně definovat, jaké je pro účely právní kvalifikace skutkových podstat trestných činů množství větší než malé u psychotropních látek, mohl tak podle Ústavního soudu učinit toliko formou zákona.“

Nadto, jak bylo uvedeno výše, lze mít za to, že SDEU pojem „veřejnost“ ohledně kvantity vymezil coby neurčitý počet (potencionálních vkladatelů), tj. na rozdíl od Nejvyššího soudu nemá za to, že má jít o 10 nebo 150 osob (či jiný počet).

Co do jakési kvality veřejnosti se pak lze opřít o názor ECB, že „(p)ři absenci judikatury SDEU, která by se zabývala přímo pojmem ‚veřejnost‘ [Pozn. autora: rozuměno co do kvality, neboť kvantitu SDEU řešil, viz shora] použitým v definici úvěrové instituce ve směrnici 2006/48/ES [Pozn. autora: „předchůdce“ CRD IV], lze vyjít z názoru několika odborníků v oboru práva ohledně významu pojmu ‚veřejnost‘ v definici ‚úvěrové instituce‘.“ ECB má za rozhodné to, že „v době přijetí První bankovní směrnice byla hlavním cílem obezřetnostního dohledu nad úvěrovými institucemi ochrana vkladatelů a spořitelů (…) Z tohoto důvodu podnik, který získává finanční prostředky na mezibankovním trhu od úvěrových institucí nebo od profesionálních účastníků trhu, jako jsou například institucionální investoři nebo pojišťovací společnosti, není úvěrovou institucí.“⁸⁷ Jinak řečeno, podle ECB z pohledu kvalitativního platí, že jde-li výlučně o transakce mezi subjekty finančního trhu – úvěrovými či finančními institucemi –, pak není naplněna definice veřejnosti.⁸⁸ Zároveň ECB tvrdí, že „instituce, které jsou aktivní pouze na mezibankovních trzích (…), nelze podle práva ES kvalifikovat jako úvěrové instituce, jelikož nezískávají peněžní prostředky od veřejnosti“.⁸⁹

5. K pojmu „poskytování úvěrů“

Pro vymezení „poskytování úvěrů“ lze pro stručnost – s určitým zjednodušením, a to i při vědomí toho, že poskytování úvěrů jako takové bez současného přijímání vkladů od veřejnosti nepodléhá v tuzemsku zvláštní právní úpravě (problematiku tzv. spotřebitelských úvěrů ponecháváme zcela stranou této úvahy) – odkázat na přílohu I CRD IV, kdy poskytováním úvěrů se rozumí úvěry včetně mimo jiné spotřebitelského úvěru, úvěrových smluv týkajících se nemovitého majetku, faktoringu, s postihem nebo bez postihu, financování obchodních transakcí (včetně forfeitingu). Současně je možno vycházet z toho, že poskytnutím úvěru lze rozumět i „jen“ umožnění přečerpání zůstatku na účtu, odklady plateb či jiné finanční výpomoci, což se do české právní úpravy ve vztahu k řešené problematice promítá tak, že úvěrem se rozumí „v jakékoliv formě dočasně poskytnuté peněžní prostředky“ [§ 1 odst. 2 písm. b) BankZ].⁹⁰ V této souvislosti lze také vycházet z toho, že z ekonomického hlediska úvěr v zásadě představuje – stejně jako přijetí vkladu – poskytnutí peněžních prostředků jiné osobě.⁹¹

Současně je nutno připomenout, že na rozdíl od přijímání vkladů od veřejnosti není okruh adresátů poskytování (respektive přijímání) úvěrů v rámci řešené problematiky vztahován k veřejnosti; jinak řečeno, může jít o poskytnutí úvěru třeba v rámci koncernu nebo i finanční či úvěrové instituci.

X. Černá banka – závěrečný checklist?

Jak již bylo uvedeno, v českém právu se zákaz přijímání vkladů od veřejnosti promítl do § 2 odst. 1 BankZ. Podle § 2 odst. 1 BankZ tedy platí, že bez bankovní licence (§ 1 odst. 1 ve spojení s § 4 BankZ) nesmí nikdo přijímat vklady od veřejnosti, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.⁹²

Vklad je vymezen podle § 1 odst. 2 písm. a) BankZ tak, že jde o svěřené peněžní prostředky, které představují závazek vůči vkladateli na jejich výplatu. Podle § 2 odst. 2 BankZ současně platí právní fikce, že za přijímání vkladů se rovněž považuje soustavné vydávání dluhopisů a jiných srovnatelných cenných papírů, pakliže (a) jde o jedinou či jednu z hlavních činností dotčeného subjektu, nebo (b) předmětem podnikatelské činnosti takového subjektu je poskytování úvěrů (opět rozuměno nikoliv nutně veřejnosti, ale třeba „jen“ v rámci koncernové struktury – tzv. intra skupinově), nebo (c) předmětem činnosti takového subjektu je některá ze specifických činností dle § 1 odst. 3 BankZ.⁹³

Ptáme-li se, co se rozumí „jinými cennými papíry srovnatelnými s dluhopisy“,⁹⁴ pak zřejmě panuje všeobecná shoda, že typicky může jít o směnky (vlastní);⁹⁵ pro zjednodušení proto budeme i nadále vycházet z toho, že lze v zásadě typově uvažovat o dluhopisech a směnkách, a to není-li výslovně uvedeno jinak.

Hledáme-li na základě dosud řečeného modelovou situaci porušení zákazu přijímání vkladů, potažmo tzv. černou banku – úvěrovou instituci –, pak bezpečnou půdu, tj. negativní vymezení výchozího bodu takové úvahy, představuje použití (spotřebování) peněžních prostředků získaných nikoliv od veřejnosti coby marginální aktivita emitenta za nahodilou emisi dluhopisů či směnek výlučně jejich emitentem nepodnikajícím ve smyslu § 1 odst. 3 BankZ a neposkytujícím úvěr(y) dalším osobám.⁹⁶

Naopak za hodně žhavou půdu lze zřejmě považovat situaci, kdy (vznikne) emitující entita (SPV) provádějící některou z bankovních činností (§ 1 odst. 3 BankZ), nicméně jejíž v zásadě jediný úkol až smysl bytí (raison d’être), tj. hlavní činnost představuje jakési načerpání financování skrze dluhopisy či směnky – přijímání vkladů od veřejnosti coby zajištění zdrojů financování (likvidity) z prodeje dluhopisů či směnek, přičemž předmětem její podnikatelské činnosti je také poskytování úvěrů osobě třetí třeba i v rámci vlastní skupiny společností, byť třeba i na úkor – absenci tvorby zisku na úrovni samotné entity (SPV).

Ve vztahu k hlavní činnosti či jedné z hlavních činností je přitom mj. zcela irelevantní, zda a že za (jedinou) hlavní činnost entity (SPV) bude vydáváno poskytování financování osob třetích (mateřské společnosti, případně jiných společností skupiny), přičemž naopak přijímání vkladů od veřejnosti – emitování dluhopisů či směnek – bude vydáváno za jakési pouhé přípravné práce, tj. činnost vedlejší, podružnou či marginální, především však nikoliv za jedinou nebo jednu z hlavních činností [§ 2 odst. 2 písm. a) BankZ].

A opět naopak, akcentování hlavní činnosti – poskytování financování osobě třetí, třeba v rámci skupiny společností – rozuměno coby marginalizace emitování dluhopisů a směnek – přijímání vkladů od veřejnosti (návětí § 2 odst. 2 BankZ), by především mělo být posouzeno ohledně (ne)naplnění předmětu podnikatelské činnosti emitenta – poskytování úvěrů [§ 2 odst. 2 písm. b) BankZ].

Jinak řečeno, není-li kouře bez ohně, tj. není-li financování (úvěrování) bez přijímání vkladů od veřejnosti, pak jde o tzv. černou banku – úvěrovou instituci (pro porušení zákazu přijímání vkladů od veřejnosti, eventuálně ve spojení s úvěrováním té které osoby třetí). Zde připomínáme, že z ničeho (ex nihilo) mohou legálně tvořit peníze – poskytováním úvěrů – jen specifické subjekty, typicky licencované banky.⁹⁷

Slovy čísel, pokud jsou přijaty vklady od veřejnosti – zde za emitované dluhopisy či směnky – ve výši 100 jednotek, načež je za takto získané peníze poskytnut ten který úvěr, finanční výpomoc atp. ve výši menší a teoreticky i rovné 100 jednotkám, lze jen stěží relevantně uvažovat o tom, že emitování dluhopisů či směnek je „jen“ vedlejší činnost k poskytování úvěrů, nikoliv jedna z hlavních činností, byť jde bezesporu o činnost pojmově předcházející – ve věcné a příčinné souvislosti; opět vždy poměřováno s konkrétními skutkovými a právními okolnostmi.

Současně lze mít za to, že pokud je emitování dluhopisů či směnek skutečně jedinou činností dané entity, není a nebude zřejmě sporu, že jde o porušení zákazu přijímání vkladů od veřejnosti; stranou ponechme ekonomické ratio a na první pohled trestně-právní aspekty takové činnosti a její poměrně nešťastné financování ze strany veřejnosti.

Hledáme-li „modelový“ příklad aktuální tuzemské správní praxe posuzování porušení zákazu přijímání vkladů – emitování dluhopisů –, pak dle rozhodnutí ČNB ze dne 28. 2. 2019, č. j. 2019/23821/570, bylo za porušení zákazu přijímání vkladů od veřejnosti (§ 2 odst. 1 BankZ) považováno to, že entita v letech 2014 až 2017 přijala od veřejnosti peněžní prostředky v celkovém objemu ca 1,3 miliardy Kč ve formě zápůjček a za vydané dluhopisy s nominální hodnotou 1 Kč s předpokládaným objemem emise 300 milionů Kč, dluhopisy s nominální hodnotou 100 tisíc Kč s předpokládaným objemem emise 300 milionů Kč, a také dvojí dluhopisy s nominální hodnotou 500 tisíc Kč, jak s předpokládaným objemem emise 250 milionů Kč, tak v celkové hodnotě emise a s předpokládaným objemem emise 300 milionů Kč.

Nicméně při vědomí toho, že i v právu platí či může platit, že šedá je teorie, zelený je strom života, zůstává zatím nezodpovězenou otázkou – otevřeným „modelovým“ případem –, zda a jak by byla správní či trestní praxí posouzena situace, ve které by kupříkladu došlo v období zhruba 10 let jednou entitou k emitování nejméně 3 tisíc směnek vlastních ve vlastnictví nejméně 1,8 tisíce věřitelů (zřejmě) celkem ve výši ca 632 milionů eur, tj. ca 16,5 miliard Kč, přičemž současně by došlo k poskytnutí úvěrů, jejichž hodnota například v roce 2017 činila ca 389 milionů eur, tj. ca 10,2 miliardy Kč, v roce 2019 činila ca 714 milionů eur, tj. ca 18,7 miliardy Kč, a v roce 2020 činila ca 381 milionů eur, tj. ca 9,9 miliardy Kč. ^{98, 99, 100, 101}

Ohlédneme-li se zpět – rozuměno k otázce, ve stínu koho nebo čeho se dotčené entity pohybují, zda ve stínu bank, či spíše bankovního dohledu, potažmo jiných orgánů moci veřejné –, pak je zřejmé, že v tuzemsku by v zásadě mělo panovat přesvědčení, že pod hledáčkem reflektorů by se dříve či později měl ocitnout přinejmenším každá entita, která přijala nejméně od deseti členů veřejnosti vklad – rozuměno typicky v podobě emise dluhopisů či směnek – a eventuálně současně poskytla financování (úvěr) osobě třetí – alespoň ve smyslu názoru trestního senátu Nejvyššího soudu (NS 5 Tdo 421/2017); byť se všemi shora uváděnými výhradami. Tedy analogicky jako při řešení trestně-právních aspektů činnosti (zástupců) slovenské entity na území České republiky, a to na základě nejméně 250 smluvních vztahů – přijatých vkladů od veřejnosti ve výši minimálně 85 milionů Kč, a to bez speciálního oprávnění, tedy licence udělené ČNB.

Jinými slovy, je-li možno ve vztahu k černé bance uvažovat o jakémsi obvyklém podezřelém, pak za obvyklého podezřelého – černou banku – by s ohledem na dané relevantní právní a skutkové okolnosti měla či mohla být považována entita, která veřejně emituje (nabízí) dluhopisy či směnky – přijímá vklady od veřejnosti, načež výnosy té které emise dluhopisů či směnek poskytuje jako úvěry osobám třetím.

V neposlední řadě je pro mapování pozoruhodných aspektů stínového bankovnictví, potažmo aktivit a výskytu bank šedých a černých, zapotřebí opakovaně odkázat na dříve uvedený nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 4072/17, k nesprávnému hodnocení podmínek pro nařízení předběžného opatření (společnost Uber B. V.), stejně jako na rozhodnutí SDEU ve věci Asociación Profesional Elite Taxi v. Uber Systems Spain SL, C-434/15, ale i ve věci Uber France SAS, C-320/16, rozuměno ohledně zdůraznění priority hledisek materiálních před formálními.

Jedno však je zřejmé již nyní – černá banka je černá úvěrová instituce, stejně jako černá úvěrová instituce může být černou bankou; nicméně pro jistotu, černá banka pojmově nemá tzv. bankovní licenci, funguje totiž načerno, bez tzv. bankovní licence.¹⁰²

Poznámky pod čarou:
*	Autor je advokátem v Praze. Za všechny podnětné připomínky děkuje, a to především Michaele Pelikánové. Chyby a omyly jsou autorovy vlastní. S ohledem na komplexnost problematiky, potažmo připravovanou publikaci na téma stínového bankovnictví, jsou vítány jakékoliv připomínky či upozornění na chyby atp., a to na e-mailové adrese radek.vojtek@gmail.com.
1	Samotnému vymezení (obsahu) pojmu stínového či šedého bankovnictví (shadow banking), potažmo tzv. černé banky – de lege lata pozitivně právní definice v rámci unijního či tuzemského práva neexistuje –, ale především i (substitutů) vkladů jako takových se budeme věnovat dále v textu. Nabízí-li se návazně otázka úvěrů, pak již nyní je možno uvést, že naopak úvěry, potažmo poskytování úvěrů ve srovnání s přijímáním vkladů od veřejnosti ve zkoumané problematice – vyřešení otázky identifikace černé banky, a to i pomocí snahy o odlišení černých bank od bank stínových či šedých – nehraje zásadní roli, stejně jako není předmětem této úvahy mj. problematika tzv. spotřebitelských úvěrů.
2	Srov. například „(n)abízení korporátních dluhopisů neprofesionálním, retailovým investorům je pokračujícím trendem na českém kapitálovém trhu. Související rizika prohlubuje i stávající regulatorní prostředí. Cílem článku je identifikovat problematické oblasti regulace, analyzovat, nakolik může přispět ke snížení rizik, a poskytnout výklad nejednoznačných otázek, se zaměřením na distribuci korporátních dluhopisů finančními zprostředkovateli, včetně dluhopisových platforem. Ukazuje se totiž, že je to právě oblast distribuce, kde má využití stávajících institutů, případně výklad působnosti regulace, mezery“, viz Hobza, M. Korporátní dluhopisy: černé ovce kapitálového trhu? Bulletin advokacie, 2021, č. 3, s. 19–28.
3	A. A. K. How shadow banking works. The Economist, 1. 7. 2021, https://www.economist.com/the-economist-explains/2016/02/01/how-shadow-banking-works.
4	Mehrling, P., Pozsar, Z., Sweeney, J., Neilson, D. H. Bagehot was a Shadow Banker: Shadow Banking, Central Banking, and the Future of Global Finance. SSRN, 1. 7. 2021, https://ssrn.com/abstract=2232016.
5	Ač jen stěží lze uvažovat o nalezení přesného počátku dějinné události typu globální finanční krize, pakliže „nutně“ hledáme konkrétní okamžik – pomyslný startovací výstřel poslední globální finanční krize –, pak za jakýsi její počátek či spíše předzvěst lze považovat 31. 8. 2007. Toho dne totiž „dobrovolně“ vstoupily do úpadkového řízení dva hedge fondy globální investiční bankovní skupiny Bear Stearns Companies. Celosvětový kolaps finančního systému pak dosáhl vrcholu zhruba o 15 měsíců později. Srov. Onaran, Y. The Bust Never Ended for Wall Street’s Most Crisis-Scarred Banks. Bloomberg, 30. 6. 2019, https://www.bloomberg.com/news/articles/2017-07-31/the-bust-never-ended-for-wall-street-s-most-crisis-scarred-banks.
6	Eaglesham, J. Lehman Probe Stalls; Chance of No Charges. The Wall Street Journal, https://www.wsj.com/articles/SB10001424052748703597804576194871565429108; DeCambre, M.SEC storms the ‘Castle’. New York Post, 3. 7. 2021, https://nypost.com/2010/04/14/sec-storms-the-castle/.
7	Srov. například IPB – Lev, který otřásl bankovním systémem. Rozhled, 3. 7. 2021, https://rozhled.org/2017/10/26/ipb-lev-ktery-otrasl-bankovnim-systemem.
8	Pro účely této úvahy lze finančním zprostředkovatelem rozumět largo sensu jakoukoliv finanční instituci zprostředkující finance – rozuměno vyjma úvěrových institucí dle příslušného nařízení Evropské unie, kterým se budeme věnovat později (tj. primárně bank a spořitelních a úvěrních družstev) – bez ohledu na její formu a vlastnictví, včetně fondu fondů, soukromých investičních fondů, veřejných investičních fondů, bank, mikrofinančních institucí a záručních společností ve smyslu bodu 52 bodu x) sdělení Komise – Pokyny k státní podpoře investic v rámci rizikového financování. Úř. věst. C 19, 22. 1. 2014, s. 4–34.
9	ESRB (2020). EU Non-bank Financial Intermediation Risk Monitor 2020. Dostupné on-line: https://www.esrb.europa.eu/pub/pdf/reports/nbfi_monitor/esrb.202010_eunon-bankfinancialintermediationriskmonitor2020~89c25e1973.en.pdf?588be9e8391cfb17584d2a283dfe0abe.
10	Byť řešení problematiky fondů peněžního trhu přesahuje ambice této úvahy, srov. například Endrejat, V., Thiemann, M. When Brussels meets shadow banking – Technical complexity, regulatory agency and the reconstruction of the shadow banking chain. Competition & Change, 2020, roč. 24, č. 3–4, s. 225–247. Dostupné on-line: doi:10.1177/1024529420911171. Dále například pracovní dokument útvarů Komise – Souhrn posouzení dopadů – Průvodní dokument k návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o fondech peněžního trhu /* SWD/2013/0316 final */.
11	„Conduit, nazýván rovněž účelově založenou společností (special purpose vehicle – SPV) nebo účelovou organizací nakupující dlouhodobé cenné papíry (special investment vehicle – SIV), je společností (zpravidla na způsob společnosti s ručením omezením nebo v některých případech komanditní společnosti), která je založena se zcela specifickými, jasně vyznačenými a časově omezenými cíli zpravidla za účelem vyčlenění finančních rizik (obvykle konkurzu, ale někdy i určitého daňového rizika nebo rizika v oblasti dohlížecího práva). SIV jsou využívány, protože jsou bilančně neutrální a nemusí být bankami konsolidovány. Tímto způsobem mohou banky financovat úvěry za nižší sazby, než jsou její vlastní (jelikož jsou samy vázány na likvidační podíly podléhající právním předpisům v oblasti bankovního dohledu). Účelově založená společnost refinancuje investice na zajištěné cenné papíry („asset-backed securities“, dále jen: ABS) půjčkami na trhu pro krátkodobé dlužní tituly se zajištěnou pohledávkou („Commercial Papers“), CP jsou krátkodobé nezajištěné dlužní tituly, které jsou velkými bankami a velkopodniky emitovány na trh“ [rozhodnutí Komise ze dne 21. 10. 2008 o státní podpoře C 10/08 (ex NN 7/08), kterou Německo poskytlo na restrukturalizaci IKB Deutsche Industriebank AG (oznámeno pod číslem K(2008) 6022); srov. například IKB must defend Rhinebridge SIV lawsuit. Reuters, 15. 8. 2021, https://www.reuters.com/article/ikb-lawsuit-idUSN0517061420100505].
12	Jakkoliv podvodná schémata a (ne)organizovaný zločin s nimi spojený představují zajímavou – byť lidsky poměrně nešťastnou – problematiku, není ambicí této úvahy věnovat jim bližší pozornost.
13	Ke snaze o delimitaci „hranic“ stínového bankovního systému srov. Lemma, V. The Shadow Banking System. London: Palgrave Macmillan UK, 2016, s. 31–34. Dostupné on-line: doi:10.1057/9781137496133.
14	Zelená kniha: Stínové bankovnictví (COM/2012/0102 final). Evropská komise, 2012.
15	Guttmann, R. Finance-Led Capitalism. New York: Palgrave Macmillan US, 2016, s. 125. Dostupné on-line: doi:10.1057/9781137529893.
16	Hossein, N., Pacces. A. M. The law and economics of shadow banking. In: Chiu, Iris a Iain Macneil (eds.) Research Handbook on Shadow Banking. Edward Elgar Publishing, 2018, s. 10–11. Dostupné on-line: doi:10.4337/9781785362637.
17	Repo – repurchase agreement – prodej cenného papíru se současným závazkem jeho zpětné koupě (repurchase) sloužící zpravidla pro krátkodobé financování (zajištění likvidity).
18	Run na „banku“ lze velmi zjednodušeně charakterizovat jako situaci zpravidla exponenciálně se šířící paniky mezi věřiteli (vkladateli), kteří se obávají toho, že dlužník nebude schopen plnit na jejich pohledávky, načež typicky dochází k masovému odlivu „vkladů“. Srov. například Vojtek, R. Bail-in a ochrana vlastnického práva. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 7.
19	Kodres, L. E. Shadow Banks: Out of the Eyes of Regulators – Many financial institutions that act like banks are not supervised like banks. Finance & Development Magazine, 15. 7. 2021, https://www.imf.org/external/pubs/ft/fandd/basics/52-shadow-banking.htm. [pozn. překlad autora].
20	FSB, Global Monitoring Report on Non-Bank Financial Intermediation 2018. Dostupné on-line: https://www.fsb.org/wp-content/uploads/P040219.pdf.
21	Kodres, L. E. op. cit. sub 19.
22	Srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 4072/17, bod 16, k nesprávnému hodnocení podmínek pro nařízení předběžného opatření (společnost Uber B. V.): „V daném případě šlo konkrétně o posouzení, zda činnost vykonávanou vedlejším účastníkem lze kvalifikovat jako taxislužbu podle § 2 odst. 9 SilDop, a tedy zda případně tato služba podléhá právní regulaci podle § 21 a násl. SilDop, nikoliv o posouzení, zda lze za taxislužbu (jako činnost) považovat něco, co nesplňuje podmínky pro poskytování taxislužby stanovené SilDop. V úsudku vrchního soudu o této činnosti shledal Ústavní soud pochybení vedoucí k porušení dále uvedených základních práv stěžovatelky. Obdobně by takovým pochybením bylo například označení určité činnosti – jejímž výsledkem by byla objektivně ‚stavba‘ – za ‚jinou stavební činnost‘, nikoliv však za ‚stavbu‘ podle předpisů veřejného stavebního práva, protože stavebník nezískal veškeré povolovací správní akty (například územní rozhodnutí či stavební povolení) nebo nesplnil jinou svou veřejnoprávní povinnost (například nepředložil příslušnou dokumentaci nebo nezaplatil správní poplatek), z čehož by bylo dovozeno, že výše uvedené zákonné povinnosti nemá. Lze uvést příklad abdukce podle známého anglického rčení o něčem, co se projevuje jako kachna, tak jí také zpravidla bude (If it looks like a duck, swims like a duck and quacks like a duck, then it probably is a duck). Vyvodil-li vrchní soud ze skutečnosti, že vedlejší účastník nesplňuje zákonem stanovené podmínky pro výkon taxislužby, že jeho činnost nemůže být považována za konkurenci s taxislužbou (a nedostál svému poslání ochrany základních práv stěžovatelky), je jeho úvaha očividně vadná, a tudíž nemohou obstát ani z ní vycházející závěry, že mezi skutkovými tvrzeními, jež jsou v návrhu na nařízení předběžného opatření obsažena, a jeho petitem existuje rozpor a dále že předběžným opatřením by byla vedlejšímu účastníkovi uložena nesplnitelná povinnost (a příslušné rozhodnutí by tak nebylo možné vykonat).“
23	Hodula, M. Shadow banking in Europe. CNB, 5. 7. 2021, https://www.cnb.cz/en/about_cnb/cnblog/Shadow-banking-in-Europe/. [pozn. překlad autora].
24	Tamtéž.
25	Pro srovnání trendu viz údaje podle ESRB za rok 2019: Aktiva spravovaná v investičních fondech a ostatních finančních institucích se v průběhu roku 2019 zvýšila. Velikost sektoru investičních fondů a ostatních finančních zprostředkovatelů v Evropské unii (eurozóně) se v roce 2019 zvýšila na 45,5 bilionu eur (36,3 bilionu eur) oproti 42,6 bilionu eur (34,4 bilionu eur) na konci roku 2018. Aktiva zahrnutá do sledovaného souboru tvoří přibližně 40 % aktiv celého finančního sektoru. Investiční fondy (jiné než fondy peněžního trhu) se na nich v průběhu roku 2019 podílely větší měrou a v roce 2019 představovaly přibližně 35 % sledovaného souboru v Evropské unii, zatímco v roce 2018 to bylo 32 %. Celková aktiva fondů peněžního trhu Evropské unie (eurozóny), investičních fondů jiných než fondů peněžního trhu a ostatních finančních zprostředkovatelů činila 1,3 bilionu eur (1,3 bilionu eur), 15,6 bilionu eur (13,1 bilionu eur) a 28 bilionů eur (21,4 bilionu eur) – ESRB (2020) – EU Non-bank Financial Intermediation Risk Monitor 2020. Dostupné on-line: https://www.esrb.europa.eu/pub/pdf/reports/nbfi_monitor/esrb.202010_eunon-bankfinancialintermediationriskmonitor2020~89c25e1973.en.pdf?588be9e8391cfb17584d2a283dfe0abe.
26	Hodula, M. op. cit. sub 23.
27	Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru ke sdělení Komise Radě a Evropskému parlamentu Stínové bankovnictví – ošetření nových zdrojů rizik ve finančním sektoru COM(2013) 614 final (Úř. věst. C 170, 5. 6. 2014, s. 55—60).
28	Hossein, N., Pacces, A. M. op. cit. sub 16, s. 10.
29	Viz například Kaiser, D. Prezident: Václav Havel 1990–2003. Praha: Paseka, 2014, s. 137.
30	Srov. Hossein, N., Pacces, A. M. op. cit. sub 16, s. 10.
31	Srov. „ČNB neschválila prospekt pro veřejnou nabídku dluhopisů společnosti Arca Capital Bohemia, a. s., protože ‚dospěla k závěru, že shromažďování peněžních prostředků od veřejnosti formou veřejné nabídky dluhopisů by vzhledem k předpokládanému použití výtěžku emise dluhopisů v kombinaci s činností účastníka řízení bylo v konfliktu s § 98 odst. 1 ZISIF‘ (č. j. 2016/128548/CNB/570). Odlišně od těchto rozhodnutí například Šovar, J., Králík, A., Beran, J., Doležalová, D. a kol. Zákon o investičních společnostech a investičních fondech. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 331 (‚O delikt podle § 98 tak nepůjde typicky v situaci, kdy je výnos investora určen pevnou úrokovou sazbou; lhostejno, jaký výnos bude při správě majetku dosažen, investoru připadne vždy konkrétně určená částka‘, s dodatkem, že se ale může jednat o černé bankovnictví) (…) nebo Pihera, V. Investiční fond. Vyměřování teritoria. Obchodněprávní revue, 2017, č. 9, s. 241–246“ – Smutný, A., Pihera, V., Sýkora, P., Cuník, T. Zákon o bankách. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 843.
32	Srov. „(z)a společné investování tak (v některých případech) považuje i zápůjčky nebo emise dluhopisů. Alespoň v jednom případě potvrdil tento názor i Městský soud v Praze v rozhodnutí 6 Ca 154/2009 (Women & Man Exclusive), když uvedl: ‚Nelze souhlasit s názorem, že absentuje vazba návratnosti půjčky na hodnotu nebo výnos aktiv. Pokud žalobce peněžní prostředky získané z půjček investoval, možnost jejich vrácení i vyplacení garantovaných úroků závisela na výsledku investování, tedy zisku žalobce, který byl závislý na hodnotě a výnosu aktiv.‘ Takový výklad by však znamenal, že každá emise dluhopisů je pokoutným fondem. To jistě ani ČNB, ani Městský soud v Praze nezamýšlely a lze doufat, že soudy tento závěr v budoucnu upřesní. Produkty s fixním výnosem pokoutným fondem nejsou a být nemají (ale mohou být černou bankou podle BankZ)“ – Husták, Z., Smutný, A. Investiční služby a nástroje po rekodifikaci. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 150.
33	Zákon č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů.
34	Nařízení Rady (ES) č. 2157/2001 ze dne 8. 10. 2001 o statutu evropské společnosti (SE).
35	Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů. Dále pouze „BankZ“.
36	Zde se právní úprava v jednotlivých členských státech Evropské unie (či dříve včetně Velké Británie) poněkud liší – překážkou unijní harmonizace substantivní právní úpravy tzv. bankovní licence byla bezesporu samotná politická povaha takového rozhodnutí. Srov. například Busch, D., Ferrarini, G. (eds.) European Banking Union. Oxford: Oxford University Press, 2015, s. 13.
37	„Úzká legální definice nicméně není ani v českém prostředí plně respektována a v mnoha právních předpisech se vyskytuje pojem banka, který nelze vyložit jinak než jako ‚banka nebo zahraniční banka podle zákona o bankách (…)‘“ – Smutný, A., Pihera, V., Sýkora, P., Cuník, T. op. cit. sub 31, s. 843.
38	Srov. například Bobek, M., Bříza, P., Komárek, J. Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 1–17 (zde s. 11–12).
39	Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 ze dne 26. 6. 2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky a o změně nařízení (EU) č. 648/2012.
40	Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. 6. 2013 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými institucemi a investičními podniky, o změně směrnice 2002/87/ES a zrušení směrnic 2006/48/ES a 2006/49/ES.
41	Srov. například „(…) nevytváří pouze status negativus, tedy prostor autonomie jednotlivce, do něhož nepřísluší veřejné moci zasahovat, nýbrž je to do jisté míry i veřejná moc, která pozitivně formuje a stanoví podmínky pro výkon povolání a hospodářských činností, a vytváří tak vlastně samotné předpoklady výkonu takových činností (status positivus)“ (I. ÚS 504/03).
42	„Member States shall prohibit persons or undertakings that are not credit institutions from carrying out the business of taking deposits or other repayable funds from the public.“
43	Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/49/EU ze dne 16. 4. 2014 o systémech pojištění vkladů (přepracované znění).
44	Poměrně zajímavou otázkou – přesahující ambice této úvahy – by mohla být dobrovolná účast v systému pojištění vkladů – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. II. ÚS 3432/17, zejména bod 57 „(…) slovenský fond pojištění vkladů neodmítl úhradu příspěvků za vklady pobočky stěžovatelky, slovenský zákon o ochrane vkladov (z. č. 118/1996 Z. z) nezakazoval (dobrovolně placené) příspěvky přijímat. Co je však ještě důležitější – tentýž zákon pobočku stěžovatelky nenutil k hrazení příspěvků na Slovensku.“
45	Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/48/ES ze dne 14. 6. 2006 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu.
46	„Vymezení ‚úvěrové instituce‘ ve směrnici 2006/48/ES se odvíjí od povahy prováděné obchodní činnosti, nikoliv od povahy subjektu, který ji provádí“ – Usher, J. A. The Law of Money and Financial Services in the EC. 2. vydání. Oxford: Clarendon Press, 2000, s. 116 – cit. dle stanoviska ECB ze dne 5. 12. 2008 k návrhu směrnice o přístupu k činnosti institucí elektronických peněz, o jejím výkonu a o obezřetnostním dohledu nad touto činností (CON/2008/84) (2009/C 30/01).
47	Srov. shodnost definice úvěrové instituce podle čl. 4 odst. 1 písm. a) směrnice 2006/48/ES – „předchůdce“ CRD IV – úvěrovou institucí se rozumí „podnik, jehož činnost spočívá v přijímání vkladů nebo jiných splatných peněžních prostředků od veřejnosti a poskytování úvěrů na vlastní účet“ a definice úvěrové instituce podle CRD IV, respektive CRR – úvěrovou institucí se rozumí „podnik, jehož činnost spočívá v přijímání vkladů nebo jiných splatných peněžních prostředků od veřejnosti a poskytování úvěrů na vlastní účet“.
48	Clarotti, P. The Harmonization of Legislation relating to Credit Institutions. Common Market Law Review, sv. 19, č. 2. Kluwer Law International, 1982, s. 248 – cit. dle stanoviska ECB ze dne 5. 12. 2008 k návrhu směrnice o přístupu k činnosti institucí elektronických peněz, o jejím výkonu a o obezřetnostním dohledu nad touto činností (CON/2008/84) (2009/C 30/01).
49	Viz například stanovisko ve věcech Akzo Nobel Chemicals a Akcros Chemicals v. Komise, C-550/07 P, bod 169, Toshiba Corporation a další, C-17/10, bod 118, a KONE a další, C-557/12, bod 29 – stanovisko generální advokátky J. Kokott přednesené dne 21. 5. 2015, Post Danmark A/S v. Konkurrencerådet, C-23/14.
50	K absenci (potřeby) „převodního můstku“ – banka/úvěrová instituce viz například Smutný, A., Pihera, V., Sýkora, P., Cuník, T. op. cit. sub 31.
51	Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
52	Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů.
53	Srov. Liška, P. Zákon o bankách. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 7.
54	Primárně viz rozsudek SDEU ze dne 14. 10. 1976, LTU Lufttransportunternehmen GmbH & Co. KG v Eurocontrol, C-29/76.
55	Srov. například „(m)ezi prostředky posilující účinnou aplikaci unijního práva náleží princip autonomního výkladu unijního práva, který se v judikatuře SDEU poprvé objevuje v r. 1964. [pozn. jde o rozsudek z 19. 3. 1964, Mrs M. K. H. Hoekstra v. Bestuur der Bedrijfsvereniging voor Detailhandel en Ambachten, ve věci 75/63 – zde SDEU stanovil, že výraz ‚živitel rodiny a obdobný pracovník‘, stejně jako výraz ‚pracovník‘, je nutné vykládat ve smyslu práva ES, nikoliv s odkazem na vnitrostátní právo, neboť to by eliminovalo ochranu, kterou pracovníkům přiznává Smlouva.] Autonomní výklad v podstatě znamená, že pojmy obsažené v právních normách unijního práva je nutné vykládat nezávisle na právních řádech členských států. Výjimkou jsou pouze situace, kdy předpisy na vnitrostátní právo přímo odkazují. Uplatňování autonomního výkladu má vést k předcházení roztříštěného výkladu vybraných institutů unijního práva v jednotlivých členských státech“ – Havelka, L., Kondelová, A., Pavel, A., Šipulová, K. Aplikace práva EU v rozhodovací praxi českých civilních soudů v letech 2009–2011. Základní zásady aplikace unijního práva v praxi českých soudů (1. část). Právní rozhledy, 2014, č. 6, s. 218–227.
56	Srov. rozsudky SDEU ze dne 23. 4. 1991, Klaus Höfner a Fritz Elser proti Macrotron GmbH, C-41/90, nebo ze dne 4. 3. 2003, Federación Nacional de Empresas de Instrumentación Científica, Médica, Técnica y Dental (FENIN) proti Komisi Evropských společenství, T-319/99.
57	Srov. například „(p)odnik jako adresát norem soutěžního práva a subjekt právních vztahů je definován právem ES jako jakákoliv entita vykonávající ekonomickou aktivitu, bez ohledu na její právní status. S ohledem na možný výklad ekonomické aktivity je možné konstatovat, že podniku odpovídá soutěžitel ve smyslu OHS. I tento pojem je ovšem nutné vykládat s ohledem na rozhodovací praxi evropských soudů“ – Buryan, J. K pojmu podnik ve smyslu práva ES a práva hospodářské soutěže. Právní rozhledy, 2005, č. 20, s. 750–751.
58	Srov. rozsudek Soudního dvora Evropských společenství ze dne 5. 10. 2004, Ministère de l’Économie, des Finances et de l’Industrie, C-442/02, bod 16, k zásahu do svobody usazovaní úvěrových institucí ve vztahu k vnitrostátním právním předpisům zakazujícím úročení vkladových účtů na viděnou.
59	Srov. Bornemann, A. Abridged Opinion on the Concept of the Credit Institution in the Directives of the European Community Relating to Bank Regulation and Supervision. Dostupné on–line: http://www.money-advice.net/media.php?id=234, s. 5.
60	Viz Bejček, J. Existenční ochrana konkurence. 1. vydání. Brno: MU, 1996, s. 18. Srov. rovněž slovenský soutěžní zákon č. 136/2001 Z. z., kde je definice téměř shodného znění uvedena v § 3 odst. 3, v odst. 4–6 je pak podána definice výrobkově relevantního trhu, zastupitelnosti výrobků a prostorového vymezení relevantního trhu – viz Neruda, R. Relevantní trh a otázky související v teorii a praxi soutěžního práva – 1. část. Právní rozhledy, 2004, č. 12, s. 447–458.
61	Srov. Sdělení Komise o definici relevantního trhu pro účely práva hospodářské soutěže Společenství (97/C 372/03).
62	Srov. například: „Realitní kancelář M&M reality řeší únik osobních dat o klientech k prodejcům směnek společnosti Arca Investments. Stalo se to v době, kdy Arca začala řešit vážné finanční problémy. Z nich se vyklubal krach dvacetiletí.“ – Novák, D. „Víme, že právě máte peníze,“ překvapilo v telefonu klientku velké realitky. Seznam Zprávy, 3. 9. 2021, https://www.seznamzpravy.cz/clanek/z-velke-realitky-unikla-data-klientu-k-prodejcum-smenek-skupiny-arca-173668.
63	Srov. „(k)dyž se ve Spojených státech schvalovala fúze společností Coca-Cola a Dr. Pepper, strany tvrdily, že rozhodný trh zahrnuje všechny nealkoholické nápoje, včetně vody. Na základě provedeného šetření bylo naopak stanoveno, že relevantní trh je velmi úzký, neboť nápoji Dr. Pepper se svými vlastnostmi a způsobem užití (z pohledu uživatelů) konkurují už jen dva další nápoje, z nichž jeden byl vyráběn samotnou společností Coca-Cola.“ – Neruda, R. op. cit. sub 60, s. 447–458.
64	Liška, P. op. cit. sub 53, s. 25.
65	Problematika řešení újmy takto případně vzniklé není předmětem této úvahy; nicméně k problematice srov. například Černá, S. O koncernu, koncernovém řízení a vyrovnání újmy. Obchodněprávní revue, 2014, č. 2, s. 33–41; dále Šelleng, D. Trestní odpovědnost právnických osob začleněných do koncernu – 2. část. Bulletin advokacie, 2018, č. 5, s. 35–38 .
66	„As the Court has already observed in Case C- 222/95 Parodi v Banque H. Albert de Bary [1997] ECR I-3899, paragraph 22, the banking sector is a particularly sensitive area from the point of view of consumer protection. Consumers must be protected against the harm which they could suffer through banking transactions effected by credit institutions disregarding the requirements relating to their solvency or whose managers do not have the necessary professional qualifications or integrity“– bod 11 rozsudku SDEU ze dne 11. 2. 1999, trestní řízení proti Massimu Romanellimu a Paolu Romanellimu, C-366/97.
67	„Thus (…) the protection of savings constitutes one of the objectives of the measures taken to coordinate credit institutions” – bod 12 rozsudku SDEU ze dne 11. 2. 1999, trestní řízení proti Massimu Romanellimu a Paolu Romanellimu, C-366/97.
68	„The answer to the question referred must therefore be that the term ‚other repayable funds‘ in Article 3 of the directive refers not only to financial instruments which possess the intrinsic characteristic of repayability, but also to those which, although not possessing that characteristic, are the subject of a contractual agreement to repay the funds paid” – bod 17 rozsudku SDEU ze dne 11. 2. 1999, trestní řízení proti Massimu Romanellimu a Paolu Romanellimu, C-366/97.
69	Srov. například vymezení vkladu coby kreditního zůstatku vyplývajícího z částek, které zůstávají na účtu, nebo z mezipoložek v rámci běžných bankovních transakcí a které má úvěrová instituce splatit vkladateli v souladu s platnými právními a smluvními podmínkami – Derleder P., Knops, K.-O., Bamberger, H. G. Deutsches und europäisches Bank- und Kapitalmarktrecht. Band 2. 3. vydání. Berlín: Heidelberg Springer, 2017, s. 1995, eventuálně definici vkladu dle čl. 2 odst. 1 bodu 3 DGSD.
70	Tamtéž.
71	Bornemann, A. op. cit. sub 59, s. 11 [pozn. překlad autora]; shodně stanovisko ECB ze dne 5. 12. 2008 k návrhu směrnice o přístupu k činnosti institucí elektronických peněz, o jejím výkonu a o obezřetnostním dohledu nad touto činností (CON/2008/84) (2009/C 30/01).
72	Viz bod 16 rozsudku SDEU ze dne 11. 2. 1999, trestní řízení proti Massimu Romanellimu a Paolu Romanellimu, C-366/97.
73	Bod 10 usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. III. ÚS 3689/12.
74	Pro vyloučení případných pochybností ohledně aplikovatelnosti judikatury ohledně diváků, posluchačů či nakupujících atp. v řešené věci – přijímání vkladů od veřejnosti – srov. odkazovanou, nicméně již překonanou judikaturu i komentář k ní: „Podle nálezu Nejvyššího správního soudu 7925/24: ‚představení nestává se veřejným již pouhou skutečností, že se ho zúčastní více než 3 osoby (jako diváci nebo posluchači) (…); bylo-li by tomu tak, pozbyl by pojem představení (zábav) soukromých praktického významu (…), neboť i představení, omezující se například na kruh rodinný, musila by důsledně býti pokládána za veřejná, kdyby členů rodiny bylo více (…)‘. To jistě platí i dnes ve vztahu k přijímání vkladů. – ‚I při vědomí nejednotné judikatury starších soudů a téměř [sic] neexistující judikatury novější. Jiný přístup k pojmu ‚veřejnost‘ obsahuje například rozsudek NSS 845/1923: ‚Z pojmu ‚veřejnosti‘ plynulo by o sobě, že jenom takovou dražbu lze pokládati za veřejnou, která veřejně, tedy každému – aspoň každému, kdo má na ní vážný zájem – přípustná, a tvoří tak protiklad proti dražbě přípustné jenom určitým osobám.‘ Další vymezení zní ‚Podává se tudíž pojem veřejnosti jako protiklad tajnosti‘ (NSS 1729/1925, Pl. ÚS 28/04).“ – Smutný, A., Pihera, V., Sýkora, P., Cuník, T. op. cit. sub 31, s. 843.
75	Srov. Liška, P. op. cit. sub 53, s. 10, bod 21.
76	„(…) stanovisko České národní banky, které se týká pojmu veřejnost na finančním trhu a výslovně dopadá i na použití tohoto pojmu v BankZ. Podle něj ‚za veřejnost [lze] považovat širší okruh osob, který přesahuje 20 osob, nepočítaje v to kvalifikované investory. Pro případy, na které § 295a ZISIFpřímo nedopadá, má tento práh jen indikativní, podpůrnou povahu. Ale při počtu více než 20 osob je vždy velmi pravděpodobné, že chybí jasná vazba mezi příjemcem a oslovenými, která by odůvodnila nadstandardní důvěru (…) Ani to však není zcela vyloučeno – půjde však o zcela výjimečné případy, u nichž ČNB očekává jasně prokazatelnou silnou vazbu na příjemce‘ a ‚v bankovnictví, respektive při přijímaní vkladů (jinak než soustavným vydáváním dluhopisů nebo srovnatelných cenných papírů),(…) se za veřejnost považuje každý širší okruh osob, ledaže by šlo jen o protistrany na mezibankovním trhu a srovnatelný okruh finančních institucí, které nelze v žádném smyslu považovat za veřejnost.“ – „Stanovisko ČNB Pojem „veřejnost“ v předpisech na finančním trhu ze dne 23. 4. 2018 (www.cnb.cz). Jde o stanovisko „pracovní“, s výhradou možného jiného názoru bankovní rady, ale bankovní rada věcně potvrdila jeho závěry (a výslovně potvrdila předchozí stanovisko pro oblast kolektivního investování jako obecně platné) v rozhodnutí ve věci iBilionaire, č. j. 2017/156932/CNB/110, s. 5.“ – Smutný, A., Pihera, V., Sýkora, P., Cuník, T. op. cit. sub 31, s. 843.
77	Primárně viz již odkazovaný rozsudek SDEU ze dne 14. 10. 1976, LTU Lufttransportunternehmen GmbH & Co. KG v Eurocontrol, C-29/76. K naplňování principu zákonnosti viz například rozsudek SDEU ze dne 29. 4. 2004, Succhi di Frutta, C-496/99 P, bod 63; k principu právní jistoty viz například rozsudek SDEU ze dne 12. 11. 1981 ve spojených věcech 212 až 217/80, Amministrazione delle finanze dello Stato v. Srl Meridionale Industria Salumi a ostatní Ditta Italo Orlandi & Figlio a Ditta Vincenzo Divella v. Amministrazione delle finanze dello Stato, bod 10; a k principu zákazu svévole výkonné moci viz například rozsudek SDEU ze dne 21. 9. 1989 ve spojených věcech 46/87 a 227/88, Hoechst, bod 19.
78	Rozuměno především CRD IV.
79	Srov. například „ztotožňujeme se s názorem publikovaným pro oblast bankovnictví, že veřejnost zahrnuje početní kritérium alespoň několika desítek osob. Srov. Pihera, V., Smutný, A., Sýkora, P. Zákon o bankách. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 17.“ – Hobza, M., Mazanec, L. „Veřejnost“ na finančním trhu: aktuální výkladové otázky. Obchodněprávní revue, 2019, č. 7–8, s. 176.
80	Srov. například Bobek, M., Bříza, P., Komárek. J. op. cit. sub 38, s. 11–13.
81	Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Dále pouze „Úst“.
82	Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů. Dále pouze „LPS“.
83	„V další části svého dovolání obviněný polemizoval s naplněním pojmu ‚veřejnost‘, který je použit v § 2 odst. 1 BankZ, a to v tom smyslu, že žádnému subjektu není dovoleno bez licence přijímat vklady ‚od veřejnosti‘, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. (…) Je pravdou, že sporný pojem ‚veřejnost‘ není výslovně definován v BankZ, o jehož ustanovení především jde. Jak potvrdila ve věci slyšená zaměstnankyně ČNB, svědkyně (…), v rámci posuzování dodržování mj. citovaného § 2odst. 1 BankZ, vychází ČNB při svém dohledu ze ZPKT a výkladu k jeho § 34 odst. 1 týkající se úpravy veřejné nabídky (veřejnou nabídkou cenných papírů se rozumí ‚jakékoliv jednání, kterým se sděluje širšímu okruhu osob dostatek informací o nabízených cenných papírech a podmínkách pro jejich nabytí, které investor potřebuje pro své rozhodnutí pro koupi nebo úpis těchto cenných papírů‘). Jak správně již soud prvního stupně upozornil zejména na s. 9 svého rozsudku, vodítkem při posuzování naplnění pojmu ‚veřejnosti‘ je i pro ČNB též dosavadní praxe příslušných orgánů státní správy (srov. stanovisko Komise pro cenné papíry ze dne 8. 6. 2005 č. STAN/6/2005, z něhož bylo citováno). Základní kritéria účasti ‚veřejnosti‘ jak v oblasti kolektivního investování, respektive přijímání vkladů, lze stručně shrnout tak, že okruh oslovených osob nesmí být velmi malý, nepřesahující cca 10 osob, mezi navrhovatelem (tím, kdo nabízí) a osloveným subjektem musí chybět jasná vazba, odůvodňující nadstandardní důvěru mezi oběma subjekty, přičemž toto tzv. materiální kritérium vazby je podstatnější než vymezení konkrétním počtem oslovených. Jde o určité standardizované služby spojené se správou svěřených finančních prostředků, nikoliv o přímou správu přizpůsobenou individuálním potřebám či zájmům jednotlivých zákazníků, respektive smluvních partnerů. Přitom tato respektovaná výkladová pravidla hovoří o počtu 150 oslovených osob jako o množství, které lze již zahrnout pod pojem veřejnosti. Samozřejmě je vždy nutné vycházet z konkrétních okolností posuzovaného případu“ (NS 5 Tdo 421/2017).
84	Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
85	Právní věta usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 421/2017.
86	Srov. – zde ve vztahu k vládě – nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 45/2000: „Z ústavního hlediska jsou orgány s legislativní pravomocí oprávněny a povinny vydávat právní předpisy ve formě, která je jim určena. Formou předepsanou vládě je podle čl. 78 Úst nařízení. Podle tohoto ustanovení může vláda vydávat nařízení k provedení zákona a v jeho mezích. Stačí tedy existence zákona, v jeho rámci však musí existovat prostor pro legislativní činnost vlády. Na tom nic nemění skutečnost, že v některých případech zákonodárce k vydání nařízení vládu výslovně zmocňuje. Vláda se pak musí pohybovat ‚secundum et intra legem‘, nikoliv mimo zákon (praeter legem). Zjednodušeně řečeno, má-li podle zákona býti X, přísluší vládě stanovit, že má býti X1, X2, X3 (…), nikoliv též, že má býti Y“; a nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 31/03: „[Vláda] [n]ení totiž oprávněna prováděnou zákonnou normu po skutkové stránce zužovat (viz výše). Tento postup by nebyl ‚provedením zákona a v jeho mezích‘, ale postupem contra legem, který čl. 78 Úst nepřipouští.“
87	Verheugd, P. Definition of credit institution. Banking and EC Law Commentary. Van Empel, M., Smits, R. (eds.). Kluwer Law International, Deventer, 1992, s. 23 – cit. dle stanoviska ECB ze dne 5. 12. 2008 k návrhu směrnice o přístupu k činnosti institucí elektronických peněz, o jejím výkonu a o obezřetnostním dohledu nad touto činností (CON/2008/84) (2009/C 30/01).
88	Srov. „(…) jakákoliv právnická či fyzická osoba jiná než úvěrová či finanční instituce bude kvalifikovávána jako ‚veřejnost‘“– Liška, P. op. cit. sub 53, s. 10, bod 21.
89	Dassesse, M., Isaacs, S., Penn, J. EC Banking Law. 2. vydání. loyd’s of London Press, 1994, s. 19. – cit. dle stanoviska ECB ze dne 5. 12. 2008 k návrhu směrnice o přístupu k činnosti institucí elektronických peněz, o jejím výkonu a o obezřetnostním dohledu nad touto činností (CON/2008/84) (2009/C 30/01).
90	Například k pestrosti německé úvěrové teorie a praxe srov.: „Právním základem úvěrové činnosti bank je úvěrová smlouva (…). V praxi se však objevilo značné množství různých forem úvěrů, ovšem s jim vlastními zvláštními právními problémy. Kromě toho existují úvěrové transakce, které nejsou založeny na úvěrových smlouvách, ale na jiných typech smluvních vztahů. To ukazuje, že pojem úvěr je širší než pojem půjčka. Úvěrem je tedy třeba rozumět jakýkoliv smluvní vztah, který slouží k obstarání finančních prostředků, a to přímému, nebo nepřímému. V této souvislosti je zvláště důležité rozlišovat mezi přímým a nepřímým poskytováním úvěrů (…). Přímé poskytnutí úvěru je třeba chápat jako právní jednání, jehož předmětem je poskytnutí [nebo ponechání (Belassung)] věřiteli vratných (rückzahlbaren) finančních prostředků dlužníkovi [tzv. půjčování peněz (Geldleihe), (…)]. O nepřímé poskytnutí úvěru naopak jde tehdy, když věřitel dlužníka jaksi zaštiťuje – poskytuje zajištění dluhu dlužníka především vlastní důvěryhodností a solventností – bonitou, a umožňuje tak přímé poskytnutí úvěru dlužníkovi třetí osobou [tzv. půjčování bonity (Kreditleihe), (…)]. Zejména nepřímé poskytnutí úvěru se tedy neuskutečňuje na základě smlouvy o úvěru.“ [překlad autora;Derleder, P., Knops, K.-O., Bamberger, H. G. op. cit. sub 69, s. 1142–1190 (zde s. 1142)].
91	Liška, P. op. cit. sub 53, s. 9–11 (zde s. 9).
92	Rozuměno tak, že primárně jde o výjimku pro družstevní a spořitelní družstva – tzv. kampeličky a platební instituce ve smyslu zvláštní právní úpravy, které ponecháme stranou.
93	Pojmově může jít kupříkladu o investování do cenných papírů na vlastní účet nebo o činnosti přímo související s investováním do cenných papírů na vlastní účet takového subjektu.
94	Pro pojmové (ne)vymezení dluhopisu (ale i akcie) viz například Pauly, J. Teoretické a legislativní základy cenných papírů. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 229–230, respektive s. 271.
95	Srov. Liška, P. op. cit. sub 53, s. 27–29 (zde. s. 29); a „(s)rovnatelnými cennými papíry s dluhopisy se mohou rozumět jiné druhy dluhových cenných papírů, například směnky vydávané v rámci směnečného programu, případně certifikáty, které sice negarantují návratnost investované částky plně, ale garantují ji natolik, že lze hovořit o srovnatelnosti (tj. se garanci plné návratnosti velmi blíží). Srovnatelný byl původně i cenný papír odpovídající dluhopisu, ale vydaný podle zahraničního práva (důvodová zpráva k novele č. 126/2002 Sb. k tomu uváděla: ‚těmi se rozumí takové cenné papíry, které jsou vyjádřením peněžitého dluhu emitenta vůči jejich držiteli – může jít i o cenné papíry vydávané podle cizího právního řádu‘), aktuálně by takový cenný papír byl typicky přímo dluhopisem, s ohledem na změnu definice v zákoně o dluhopisech v lednu 2019“ (Smutný, A., Pihera, V., Sýkora, P., Cuník, T. op. cit. sub 31, s. 843).
96	Shodně Smutný, A., Pihera, V., Sýkora, P., Cuník, T. op. cit. sub 31, s. 843.
97	Viz „(…) how the majority of money in the modern economy is created by commercial banks making loans; money creation in practice differs from some popular misconceptions – banks do not act simply as intermediaries, lending out deposits that savers place with them, and nor do they ‘multiply up’ central bank money to create new loans and deposits; the amount of money created in the economy ultimately depends on the monetary policy of the central bank. In normal times, this is carried out by setting interest rates. The central bank can also affect the amount of money directly through purchasing assets or ‘quantitative easing’.“ In: Mcleay, M., Radia, A., Thomas, R. Money creation in the modern economy. Bank of England, 2014, (Q1).
98	Srov. bilanční sumu menších tuzemských bank, například TRINITY BANK a.s. ve výši ca 17,5 miliardy Kč z toho vklady klientů ve výši ca 14,7 miliardy Kč, ale i poskytnuté úvěry ve výši ca 6,9 miliardy Kč (stav ke dni 31. 12. 2020) – TRINITY BANK a.s.: Výroční zpráva 1. 1. 2020–31. 12. 2020, s. 5.
99	„Do úschovy soudu bylo předloženo dosud cca 2 200 směnek a Insolvenčnímu správci bylo na dvou pracovištích v Praze a v Brně předloženo cca 800 směnek. Odhadem tedy nebylo dosud předloženo soudu ani správci v originále cca 5–10 % směnek“ – zpráva insolvenčního správce společnosti Arca Investments, a. s. ze dne 16. 9. 2021, čj. MSPH 98 INS 723/2021-B-112, eventuálně srov. přihlášky dle oddílu P insolvenční spisu řízení MSPH 98 INS 723/2021 vedeného u Městského soudu v Praze.
100	Ernst & Young, s.r.o. zpráva o ekonomické a finanční situaci společnosti Arca Investments, a.s. ze dne 27. 9. 2021, čj. MSPH 98 INS 723/20201-B-133, s. 9 a 14.
101	Orientační přepočet dle kurzu ČNB pro měnový pár EUR a CZK ke dni 20. 1. 2021 ve výši 26,125.
102	Srov. například Sprinz, P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2019, k § 367: „K problematice řešení úpadku tzv. černé banky, tj. entity bez bankovní licence (§ 1 odst. 1 ve spojení s § 4 BankZ), se právní praxe zatím postavila odmítavě (2 VSPH 261/2021); otázka materiálního naplnění znaků úvěrové instituce podle čl. 4 odst. 1 bodu 1 CRR, potažmo dopadů do insolvenčního řízení zatím nebyla řešena vůbec.“

VOJTEK, Radek. Stínové bankovnictví: šedé banky, sem tam černá? Obchodněprávní revue 4/2021. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2021.

Klíčová slova: Banky, Licence, Nekalá soutěž, Neoprávněné podnikání, Úvěr